Co srdce cítí...

Jaroslav Vrchlický

Co srdce cítí...
Co srdce cítí, vždycky jest jen jeho věno vlastní, dnes můž’ to dotýkat se hvězd ve nesmrtelné básni, můž’ v křeči to být zoufalé jen v letu vysloveno, vždy v změně času nestálé to vlastní jeho věno. Co srdce cítí, démantem jest v hloubku jeho vryto, ať třeba je to plachým snem, nestojí za varyto, ať třeba je to vzlyk a mžik pro tebe dítě, ženo! Co jednou cítí, za vše dík, to pouze jeho věno. Co srdce cítí, neumře, to věčně daldál v něm živé, dál burácí a dál to vře ve vzdoru, v písni tklivé. Ba naposled jsi tím jen žil, co srdcem procítěno; zdá malý se ti tento cíl? Leč ten jen tvé jest věno! 16

Kniha Pavučiny (1897)
Autor Jaroslav Vrchlický