Divný host.
Sedáme často spolu,
dost někdy veselí,
jak nebylo by bolu
a život byl věčnou nedělí.
A víc než jindy zjeví
se u nás žert a smích,
dlaň hledá dlaň a neví
o slzách druhdy tak palčivých.
Je nám tak dobře v smíchu
ve sladkém příměří,
že kdos k nám sedá v tichu,
to srdce již samo nevěří.
A přece sedí s námi
dost často divný host
jak starý, dobrý známý:
Ó rci, je to naše minulost?
21
Rci, je to v zamyšlení
snad o budoucnost strach?
žert vázne a duch v snění
se zmítá jak loďka na vlnách.
Rci, je to lítost pouze,
že prchl opět den
a že tak život v touze
nám celičký prchne jako sen?
Nic, víme, neublíží
našemu štěstí víc,
a přec hledíme s tíží
vždy zmlknutí tomu večer vstříc.
Jak stín by se to nahnul,
pad’ v polibek rtů dvou,
jak v klavesy by sáhnul
kdos potichu rukou duchovou...
22