V bezvětří.
Nehrab déle v popeli mé duše,
raděj zamysli se nad jiskrami,
z popele jež tančí směle vzhůru,
poslední než poslední tma zhltí
jejich ohňostroj ten okamžitý.
Řekni raděj: Slunce tady plálo,
velké slunce s barev gloriolou,
plálo tady s duhami všech tónůtónů,
odstínů všech, jež můž’ dáti život,
věrný mag ten každé poesie,
a to slunce byla velká láska,
láska ku všem, k přírodě a žití.
Slunce, víš to, nemůž’ uhasnouti,
zapadnout jen může na pár hodin,
druhého dne v slávě se zas vrátí,
slzy za ním již jsou hlasatelé
nové zory, nových jeho divů.
63
Proto nehrab v popeli mé duše,
že teď právě slunce zapadává;
vstane zase, otázka jest jiná,
zda je uzříš, zda mít schopnost budeš
ocenit je?
Ale ono vyjde.
Proto nehrab v popeli mé duše.
64