Pohádka o zrnku prachu.

Jaroslav Vrchlický

Pohádka o zrnku prachu.
Ke kolébce básníka slétly se kdys všecky Musy: „S písní sladkou slavíka těžkou tobě v světě chůzi oslavíme svornou prací, bys moh’ v tiché resignaci snášet všecky žití hrůzy!“ Úmysl byl krásný, žel, nebýt všednosti a strachu! Lidstva starý Azazel v cestu navál zrnko prachu; v pěvce vzletu, vzmachu, touze malé zrnko, sluje nouze. „Hraj si s ním, ó brachu!“ V mládí prvním nadšení zdeptáš je, to není sporu, v muže hrdém snažení pod nohou ti vzroste v horu, 66 na lem se ti věsí křídel, ucpe zdroj všech božských zřídel, směšný jsi v svém malém vzdoru. V posled snítka vavřínu! Čím je v kalné žití strouze? Ovije snad šedinu v posměch vzletu, síle, touze! Nad hrobem však, byt ten svěží v lidstva zvěstech, balvan leží, jenž tě zdrtil – Nouze! 67

Kniha Pavučiny (1897)
Autor Jaroslav Vrchlický