Pohádka o zrnku prachu.
Ke kolébce básníka
slétly se kdys všecky Musy:
„S písní sladkou slavíka
těžkou tobě v světě chůzi
oslavíme svornou prací,
bys moh’ v tiché resignaci
snášet všecky žití hrůzy!“
Úmysl byl krásný, žel,
nebýt všednosti a strachu!
Lidstva starý Azazel
v cestu navál zrnko prachu;
v pěvce vzletu, vzmachu, touze
malé zrnko, sluje nouze.
„Hraj si s ním, ó brachu!“
V mládí prvním nadšení
zdeptáš je, to není sporu,
v muže hrdém snažení
pod nohou ti vzroste v horu,
66
na lem se ti věsí křídel,
ucpe zdroj všech božských zřídel,
směšný jsi v svém malém vzdoru.
V posled snítka vavřínu!
Čím je v kalné žití strouze?
Ovije snad šedinu
v posměch vzletu, síle, touze!
Nad hrobem však, byt ten svěží
v lidstva zvěstech, balvan leží,
jenž tě zdrtil – Nouze!
67