Polabině.
Smavý krajekraji lučin šťavnatých,
snivých olší, zadumaných bříz,
zlatých klasů, břehů travnatých,
stejně k duši mluvíš jako kdyskdys,
mládí moje dokud těkávalo
po tvých pláních, víla Labských vln,
pokud v hustém rákosí si hrálo,
z vlčích máků, jetele se smálo,
vzhled tvůj, jako tenkrát, čarupln!
Mír a ticho ze všad na mne dýchá.
Mizí ješitnost a marná pýcha,
v klidných liniích tvých obzorů
kane v duši harmonie tichá...
Bez pout, okovů, jha, bez vzdoru
jak tvé vlny plynou volně chvíle,
život usnul v stálém zápasu,
cit, vrak, ten se ovšem minul cíle
znechuceném žití po kvasu,
pouze něha zbývá z něho měkká
jako v slunci tichá spící řeka...
83