Intermezzo noční.
I.
I.
Slétly zase k mému loži,
slétly hravým spěchem,
svatojanských mušek tancem,
bílých růží dechem.
Cítím, jak se na mých víčkách
jejich křídla chvějí,
kloní se jak mroucí květy
k mrtvých obličeji.
Znám vás, mojí lásky snové,
žel, že jsem vás bájil,
pro vás teď mé oči v slzách,
srdce tluk se ztajil,
Mojemoje žití pouze kámen
v moři zapomnění,
jděte, vás by oslepilo
ostré světlo denní!
109
Rychle v mlhu rozplyňte se
jako rosa v kvítí,
ať mi aspoň v smutný život
tichý lesk váš svítí!
Vlny jdou a hvězdy hasnou,
listí opadává...
Proč bych nekles’ do náruče
tobě, noci tmavá?!
110
II.
II.
Ó noci, noci tajemná,
co dýše z tvojí hloubi,
že slast a bolest vzájemná
se v duši mojí snoubí?
Či příbuzny jsou stíny tvé
všem stínům duše mojí?
či z hlubin tvých mne kdosi zve
k věčného míru zdroji?
Můj dech kdes bloudí v nebesku,
kde stane, ani neví,
ve luny bledém pablesku
poslouchá duchů zpěvy.
A cítí, jejich ohlasy
že utkvěly mu v duši,
a zhrdne žití zápasy
a věčný život – tuší!
111