Však zítra...
Dnes jakás divná klidu předtucha
mně tajuplně o dno duše zvoní,
jak šeptal kdos by zvěst mi do ucha
o žití vrby, jež se nad hrob kloní,
u hlav tichého vyrostla ta spáče,
kde matka, žena, dítě snad proň pláče.
Pryč zaháním ty stíny, resignace
chce sednout na stolec mi života,
v můj klid krev divně v srdci kolotá,
dnes mír – však zítra nový boj a práce!
Ne, že bych se jich bál, těm zvyk’ jsem juž.
Leč skutečného klidu velká žízeň
mne prochvívá... Nač házet kolem v hluš
svých citů vzlet a ducha svého trýzeň?
Ne umdlení! Za sta bych dnes měl síly,
jen vědět, někomu že zpěv ten milý,
že někdo při něm zadumá se sladce,
že dívčí ret jej v taji šepotá,
že klíčí láska jím a dobrota...
Pak vítánvítán, bojiboji, buď i nová práce!
180
Jen věděti to! Leccos v duši spí,
co novým jasem snad by vzbudilo se,
co novým vínem v láhvi duše čpí
a vzpláti může v paprscích a rose.
Však nevím to a v zraku se mi stmívá,
kýs’ anděl dál svou píseň v srdci zpívá
do vřavy všední, v malých bojů hádce.
Vše mizí, z duše spadla slepota
a cítím silný tep, ruch života,
a jdu, kde kyne nový boj a práce!
181