Svou knihu srovnal jsem a zamyslil se nad ní.
Svou knihu srovnal jsem a zamyslil se nad ní.
Svět v tom táh’ přede mnou; ti mudráci, ti chladní
a věrných málo jen, již při snaze a práci
jsou pochopiti s to tu velkou resignaci,
již básník naposled vždy v svoje dílo klade,
kde celý život vře, sny jara, tužby mladé,
boj tuhý o skývu té denní ve klopotě,
i věčný monolog, jejž hovoří duch k hmotě,
kdy klame všecko zde, se bortí, láme, drtí
a z všeho spásou jest jen zpuchřelý trám smrti.
A jak jsem takto snil a opatřit chtěl sponou
tu knihu života, kde sny a dumy tonou,
tvář známá, v ní škleb zlý mi, přes rameno zřela,
tvář stará Mefista, tvář, jedna vráska celá,
s tím okem krhavým, jež věčně „Ne!“ své praví,
když nejvíc před tebou vře záhad jícen tmavý,
a které cetkou jest vzlet, vazba rýmů, strofa.
Ten chytrák nasadil si masku filosofa
a s šklebem patřil teď na knihy mojí stránky,
v nichž celý život můj zřel tajné ve líbánky,
[185]
jež Psyché slavila s mým uměním, v tom snění,
že mimo Věčna zde jiného svědka není.
Mne zmrazil tváří svou, že bych byl zavřel knihu
svých nocí bezsenných, kam srdce žal i tíhu
jsem věrně znamenal...
Však co tak na mne čumí,
já klidný k sobě děl: On tomu nerozumí.
186