Ó sugesce!
Ó sugesce!
– Zas heslo nové!
a hudba slova – jaký nápad!
Kdys duše, teď se Psycha zove,
to šosák věru nemůž’ chápat!
To vášní, citů promítání,
ten bestialní pudů řev,
prý poesie pravé plání,
to budoucí je lidstva zpěv!
A proti tomu ubožáci
my starší jsme jen prostí žáci,
my dali v píseň žití krev
a myšlenky a touhy sen,
kam dají mladí – nervy jen.
Bez nervů tedy my jsme žili,
snad bez nervů číš plesů pili,
bez hmatu, sluchu, smyslů všech
jen hýřili jsme v přeludech,
co života žeň v sterých zjevech
a stými tvary bohatá,
jen tvarem, malbou hrála v zpěvech,
žeň odbytá jest – požatá,
teď hudbu hrají pisklata.
197
A je to hudba – taktů nemá,
a nemá rhytmu, nemá strun,
verš její – ústa hluchoněmá,
a smysl – změť je divných run,
a toto dětské blábolení,
v němž rozumu a vkusu není,
chce poesie ztéci trůn?
198