Člověk přírodě.
I.
I.
Nám nelze tebe správně vystihnouti,
náš bol i ples v tvé změny vždy se mate,
noc jinak černá jest a jitro zlaté,
jak nám se daří v bědné naší pouti.
Ty můžeš zachvět námi, v pláč nás hnouti,
a touhou vznítit srdce častokráte,
však duše prismatem z tvé vrchovaté
lze číše pít jen, život než se zhroutí.
Ty připadáš mi i s tím tajným duchem,
jenž tebou vlá, jak sport mocného krále,
jenž pro sebe dá divadlo si hráti.
Co chceš s tím noci tichem i dne ruchem?
Co s dialogy vln a stromů stále?
On ví to snad, zda ty? – Nás neuchvátí!
52
II.
II.
Co platno s tebou hádat se a příti?
Vždy v posled platí jen, co v ruce máme:
své malé já v tvé velké promítáme,
a myslíme, v tom že se tají žití.
Vždy žíznící chcem věčný úkoj píti,
kde hřmí tvůj hněv a kde tvůj úsměv klame,
a zmírajíce v posled tolik známe,
co dítě, v smrt jež z kolébky se řítí.
Ty věčně dál jdeš počasů svých kruhem,
a pýcha velká to je mysli naší,
chtít v sladké chvíli zváti se tvým druhem,
Zdrátzdrát lůno kladivem ti a prs pluhem
a nad atomy, jež se v bezdno práší,
sám atom v hmoty otroctví lkát tuhém.
53