Příroda člověku.
I.
I.
Máš celkem pravdu, dumný červe malý,
jenž k hvězdám, moře k dnu svou vzpínáš vlohu,
jen sobě hraju – kdož ví, zdali Bohu,
jen pro mne aktů valný řad se valí.
Čím hruď tvá dme se, čím se oko kalí,
mně lhostejno, do všech čtyř světa rohů
hřmí velký hlas můj, v kostí vašich stohu
můj život klíčí velký, neustálý!
Jak lornětem své pýchy patříš na mne,
mně jedno, před tebou jsem věky byla,
a budu dál přes tvoje zdání klamné.
Jsem všecko ve všem, popud, tvar a síla,
a mření, porod, v tísni přenáramné
z dum tvůrčích torso největší jsem zbyla.
54
II.
II.
Ó kdybys to chtěl aspoň pochopiti,
že má jsi část, kus bytosti mé pouze,
pak přestal bys v své marné lkáti touze
a bratra zřel bys ve zvěři a kvítí.
Však ctižádost a pýcha, chtít se zříti
víc nežli hvězda v nebi, křemen v strouze,
je celá propast velké tvojí nouze;
ó znej se, pak se nebudeš bát mříti!
A s díkem vezmi, oč jsi jiných větší,
že znáš svůj bol a trud a nedostatek,
že můžeš cítit, vyslovit jej řečí.
V sled velký klín můj vše tvé tísně zléčí,
a v hymnu splyne vřava vše i zmatek,
čím klne mi kdo a čím dobrořečí.
55