Když všecko spí...

Jaroslav Vrchlický

Když všecko spí...
Když všecko spí, vždy u jednoho stolu dva bdíme jen, já i má láska svatá, já temný stín a ona záře zlatá; však děj se co děj, my jsme vždycky spolu. Dva květy na jednom se najdem stvolu, nám plesů číše kyne vrchovatá, sen skutečností jest a snem je ztráta, a radost, lilje, zkvétá z bahna bolu. Jsme spolu, vichr na naše hřmí vrata a nejedna zmij syčí jedovatá, co platno jim to? Bouře ve hlaholu Mámá duše tvojí vstříc, tvá mojí chvátá, se najdou, obejmou a každá jata se rozkoší chví rajském ve plápolu. 136

Kniha Poslední sonety samotáře (1896)
Autor Jaroslav Vrchlický