Orloj.
I.
I.
Ten legendy hoch, který Augustinu
chtěl v jamku škeblí přelívati moře,
mi připadá vždy v noci hluchém stínu,
když orloj hučí v lidský sen i hoře.
Chtít zachytit blesk v dáli na obzoře,
chtít spoutat vichr, jenž rve strom i třtinu,
je stejným vtipem, jako v uzdu oře,
jenž sluje čas, chtít vpadnout, na vteřinu,
Nana hodinu a minutu chtít měřit
to nekonečno, moře rozvlněné,
a že je v hrsti máme, dětsky věřit.
Čas nikoli – ten bez mezí se klene,
jen orlojem ku svému měříš bludu
svůj žal i stesk, své otroctví, svou nudu.
164
II.
II.
Jen stesk a nudu, jenom žal a práci,
ne radost svou, to ptáče rychloleté,
jak pýří květu čas hned v propast smete;
čas měří vždycky jen, co člověk ztrácí.
Kýs vězeň v dlouhé chvíli v resignaci,
by oklamal se v muce dlouholeté,
čas začal měřit, dílo strašné, kleté,
nad balvan Sisyfův, jenž vždy se kácí.
Nad hrozný Danaid trest, jaký pouze
si může člověk vymyslet v své trýzni,
by jakás křídla nasadil své touze,
Byby krůpěj podal Tantalově žízni,
však marně, slední hodina jak prvá
nic nespraví, – bez času muka trvá.
165