VYPLNĚNÍ.
Zas kráčeli jsme spolu parkem tmavým,
nad námi byly lípy v květu právě,
jim v snětích uleh’ západ svitem smavým,
a plným zlatem utkvěl na tvé hlavě.
Zas kráčeli jsme spolu parkem dlouhým,
jenž bez konce byl jako štěstí naše,
my po místech šli, kde dřív citem pouhým
své lásky zlekán stíhal jsem tě plaše.
Jen doupnák časem lkal ze skalných lomů,
hlas cvrčků v trávě pokosené zmíral,
a hustou tísní dávnověkých stromů
jak tvoje oko nebes azur zíral.
Ó dnové, léta, snové minulosti!
Teď mým jest vše, kam spěl jsem křídlem touhy!
Teď vím, když všeho člověk se juž zhostí,
zas vše mu vrátí pohled ženy dlouhý!
Lem řízy noci ku zemi se shýbal,
a hvězdy spaly v snětích starých buků,
tu „ženo má!“ jsem v ústa tobě vlíbal
při vůni luk a při slavičím tluku.
30