Ó básníci, jen tvořte dál a stále,

Ó básníci, jen tvořte dál a stále, Ó básníci, jen tvořte dál a stále,
vy srdce vroucí a vy mysle vzňaté; skloň k skráním jich své prsy, Ideale! k jich retům, Kráso, svoje hrozny zlaté! Když zem vás poutá, tu jste nejblíž nebi, když nejvíc bloudíte, jste nejblíž cíle, vás člověk trpící má zapotřebí, bůh bez vás v svém by nevyznal se díle. V těch milionech národů a davů, v chaosu lidských citů dum a snění, vy časem lví svou pozvedáte hlavu a hlas váš zní jak vichru burácení. Skryt ve oblaku bůh tu pozor dává, jak zatřesou se světy na vahadle, on jednotlivé tóny rozeznává a vzpomíná si na anděly padlé. [99] Na mezích každé člověčenstva doby vy vztyčíte mu velká, strážná světla, vy posvítíte v prázdné, lidské hroby, z nichž myšlenka jak fenix k nebi vzletla. Vy nejkrásnější z lidských dcer a synů mu předvádíte na zápraží k ráji, by nemnil, že jsou lidé řady stínů a celé jeho stvoření že bájí. I vidí Antigonu s Šakuntalou i s Aspasií Lauru milující, zří srdce ženy, že je posud stálou a nekonečnou lásky obětnicí. On Ugolina slyší klnout, vidí, jak šílí Lear a jak se Makbeth vzteká, zří, jaké peklo zavřel v srdce lidí, v něž Lidskost jen co mléka pramen stéká. Zří Manfreda, jak prázdné lebky ptá se, a Werthera, jak v moře dum se ztrácí, ston zoufalství v Ortisa slyší hlase a zastaví se v tvorčí svojí práci. Tu Claude Frollo dí: „Zřím juž číši plnou, myšlenka lidstva roste v celé moře!“ a Gilliat dí: „Já zápasím s vlnou!“ a Jean Valjean dí: „Nesu lidské hoře!“ 100 A hlas těch duchů vstoupá hymnou k nebi, zní, neustává ve dne jako v noci: „Jsme, Pane! žijem, světy v naší lebi se trou a ničí, pojď nám ku pomoci!“ Ó básníci, jen tvořte dál a stále, vy srdce vroucí a vy mysli vzňaté, vždyť v srdcích nadšení, jak pramen v skále, a naděj, radost uzavřenou máte! Jen z duše svojí udělejte řeku, ať osvěží se celé lidstvo sprahlé, vy jitřenky neznámých, příštích věků, vy vichřice, vy vodopády náhlé! Nuž padejte v tmu jako hvězdné deště, nuž tryskněte v poušť lidských dum a bolů, co písku v moři je vás málo ještě, vy aureoly a vy světla pólů! 101 OBSAH.
Prolog7
Eros.
Nový život11 Rozmluva12 Svatební. I – III.15 Cesta ořeším19 Sloky20 Bohyně21 Tercíny22 Večerní modlitba milujících23 V probuzení. I – II.24 Štěstí27 Adagio28 Vyplnění30 Píseň31 List z denníku32 Hlas33 Žena34 Píseň o štěstí36 Píseň38
Pan.
Jarní41 Z lesa42 Co dělat z jara44 Báj lesa45 Sloky47 Večer ve žních48 Obzory50 Tůně51 Jarní motiv53 Podzimní krajina54 Po dešti56 Zas kvete kaštan57
[103] Psyché.
Nikdy spát61 Poesii63 Škeble65 Lampa67 U cíle68 Flat, ubi vult69 Pro věčnost70 Ký div, že básník72 V letnicích ducha73 Průvodce76 Té, jež čítá Apokalypsu78 Apostrofa80 Návrat81 Resignace83 Píseň duše84 Perspektivy86 Mezi překládáním „Božské komedie“88 V staré jho90 Myšlenka92 Noční zpěv Merlína93
Epilog. Ó básníci, jen tvořte dál a stále99
E: dp + sf; 2002 [104]