Jsem jako dítě...
Jsem jako dítě, které v lesním svahu
si do džbánečku jahod natrhalo
a domů spěchá radost udělati
svým bratříčkům i sestrám, dobré matce.
Však dítě vyšlo za samého chládku
a v pravé poledne se nyní vrací,
tu sedne příkrou cestou ve úvoze
a vezme jahodu, jen jednu malou,
tu nejmenší – ó Bože, vždyť tak láká!
A vezme druhou, třetí – kus jde dále
a sedne zase kdesi u pramene,
jenž skrytý v olších kouzlaplně zpívázpívá,
a vezme čtvrtou – Bože, jak jsou sladké!
Jak chladí v tomto žáru! Plnou hrstí
již nabírá, až perly jeho zoubků
v nach jahod svítí purpurovou šťavou.
A kráčí dál a slunce připaluje
a chata rodná ještě za tím svahem,
ten slézti dlužno dřív, by posilnilo
se na cestu, zas plnou hrstí bere.
Pak utíká, jak hořelo by za ním,
a v potu, u prahu když chaty stojí,
tu s hrůzou vidí – že je džbánek prázdný.
16