Dva letní motivy.
I.
V poledne.
V poledne.
V těžký úpal červencový
rozsáhlý park jen se ztápí,
nepohne van buků krovy,
v dálce hvozd sní v zlaté kápi.
Tato z lehké mlhy stkána
sluncem prozářená celá
zdá se třásti, rosa rána
jakby se v ní spita chvěla.
Pod vějíři starých tisů
sedím, zrakem roztržitě
stíhám obrys vížek, vlysů
skrze větví husté sítě.
Zámek spí – vše žalusie
jako víčka očí domu,
které těžký spánek kryje,
míhají se krajkou stromů.
20
Ani kočár v rychlém trysku
nezahrčí alejemi,
ani kroky nezní v písku,
lístek nezakrouží k zemi.
Ani v korridorech kroku,
na verandě ani ruchu;
fata morgana tak oku
zjevuje se v čistém vzduchu.
Nezacvrčí koník v trávě,
nezabzučí včela mezí,
bez hnutí ční v zkvetlé slávě
na svých thyrsech velké slezy.
Mrtvé ticho! Jak den parný
v tekutou vše lávu taví!
V poušť tu vpadli od švýcarny
drsným skřekem bílí pávi.
21
II.
Leknín.
Leknín.
Na jezeře jediný květ bílý,
leknínu květ opuštěn se chýlí,
jakby koketoval s temnou plochou,
ve které se březový háj třese,
staré Pomony je zdoben sochou,
která v klínu podkasaném nese
plody omšené a rozvětralé.
Slunce stoupá a žhne neustále,
a v tom lesku, v světla zářném moři
jakby Narciss nad zrcadlem nyvý
leknín roztoužený, čistý, snivý
v bílý plamen víc a více hoří...
22