Zde mohlo bydlet štěstí.

Zde mohlo bydlet štěstí.
Zde mohlo bydlet štěstí – proč jen ho není tu? Ni jeho stín zde není a není soucitu. Den po dnu šedobarvý se vlekne jako v tmách, jak žlutá zrnka písku praděda ve sutkách. A dopadnou-li zrnka, sutky se obrátí, však ztracené v nich časy se nikdy nevrátí. Zde mohlo bydlet štěstí a prchlo – proč a kam? K těm přesýpacím stále jen patřím hodinám. A písek padá, padá, vteřina za druhou, a každá v spáry chytá mou duši ubohou. A výsledek zde všeho zničené štěstí jest, jak mohlo krásné býti! Proč uprchlo z mých cest? 59 Já každou svoji vinu oplakal tisíckrát, však lhostejně se řine dav dnů mých v písku spád. A v hlubinách čtu stínu i v jasu zenitu: Zde mohlo bydlet štěstí. Proč jen ho není tu? 60