V těch dlouhých večerech...
V těch dlouhých večerech, kdy srdce samo v sebe
jak ocúnový květ se tiše zavírá,
kdy příští neláká a upomínka zebe,
kdy naděj umírá;
Jakjak blaží básníka vzít starých zpěvů knihu,
ze starých pohárů to staré víno pít;
jak svět se promění na eden v okamihu,
jak poznáš, co je žít!
Ne v shonu efemer, jímž smysl žití zniká,
v němž zlaté nadšení si křídla otlouká,
v němž pomluv bídný jed kal v tvoje okno stříká,
dum pod leb věší pavouka;
Nene v planých starostech, ne v tom, co rve a nudí,
ne v prachu vyjetých a banalních již cest,
leč v sladké samotě, jež nový život budí,
blíž nebe a blíž hvězd!
72
Ó věř, tu rozlévá se teplo opět nitrem,
jak flétna z myrtoví zní, lásko! zas tvůj vzdech,
že strachem duch se chví, se nesetkat víc s jitrem
po takých večerech!
73