XXVI. Hlas přírody.

Jaroslav Vrchlický

XXVI.
Hlas přírody.
Do myšlenek mých v starém parku tomtom, jež v hlubiny se věků zabírají, na schodech pagod i v březovém háji se v letních nocích často ozval hrom. Tu větrem rozechvěn se pohnul strom, tu třtina šeptla, sosny vzdychly v tají a bludiště snů, kde se písně tkají, hlas mocný rozhlaholil snětí dóm. Hlas přírody to velký, triumfálný: „Já jsem tu, plachý mžiku červe, ještě, težtéž se mnou účtuj ve své hlubé dumě!“ A slyším oddech lesů valný, dálný jak zpívá paian věčný mocně, šumně, co listím crčí husté kapky deště. 112

Kniha Překročen zenit... (1899)
Autor Jaroslav Vrchlický