Zahrada snů.
Ach, ano, nejednou též jsem ji zhled’,
tu taxus a cypřiše, mdlých růží květ,
na vodách stojatých býlí...
tu omšených bohů trosky se tmí,
kde slavík jen v půlnoci zpívati smí,
když měsíc k vlnám se chýlí.
Tu kiosk zahalen v jasmínu květ,
do kořán okno – ztracený svět,
ve fontanu šum flétna kvílí...
Ach, tam jsme také snili
a jak jsme šťastní byli!
O jakés kadeři zlaté tam sen
spěl hlavou tak vzdušný – chytit ho jen!
Ach, člověk snadno se mýlí...
Tam o ňader vlnění zdálo se cos,
o tailii pružné tak nad rákos...
Sny vše ty zda ona ví-li?
Ba neví je, neví, jsou fantasmat plen,
jsou duhy, jež neměly viděti den,
terč, láska darmo kam střílí...
Ach, my tam přece snili
a jak jsme šťastní byli!
166
Nuž s Bohem, zahrado, oči si mnu,
mých nocí edene, pohádko snů,
jež v sluch nám šeptají Víly...
Do moře klamů již propadla ty’s
jak zázračná, oblačná Atlantis,
my plujem, nepřijdem k cíli.
Já po tobě ruce toužebně pnu,
tož z obětí ledů i plamenů
hřmí srdce tep, hlava šílí,
a my tam přece snili
a jak jsme šťastní byli!
167