K sté ročnici narozenin Fr. Palackého.
Jak Radhošť starý zakotven v hlubinách
ční pevný v mračna, vichřicím vzdoruje,
svou obří skrání blesky chytá,
jásaje po bouři ve tvář slunci,
Svýchsvých valných hvozdů velebným šuměním,
svých zřídel spádem, prozpěvem ptáků všech,
svým svatým šerem plným stínů,
Tajemství života v nichž se chvěje:
Tak, Otče velký, v stý den Tvých zrozenin,
jež v těžkých bouřích přeletem časů zlých
nás v trudu stihly nebývalém,
nezdolán vítězně stojí národ.
Tvůj národ, Otče, který Jsi vychoval,
jak Mojžíš pouští vedl jej řadou let,
sta divů tvoře z pilné ruky
pochodní tisíce rozžhav duším!
Ó věděl’s dobře, čeho mu potřebí,
na srázné stezce hrdě se udržet
a nesjet v propast, jejíž jícen
na stranách dokola jen se cenil.
198
Znát sebe nejdřív, vlastní znát minulost,
znát cenu bojů pradědů velikých,
znát hřivnu, která zakopána
pro vnuka, aby ji vyzved’, čeká.
Tak velký mudrc v zasutý zlatodol
Jsi vstoupil věků, rozhrnul oponu,
jež halila nám skutky otců,
na kterých učit se možno synům.
Tak, nevím, větší mudrc či apoštol,
Jsi shrnul věky prorockým duchem Svým,
v němž objali se s Husem Amos
ve slzách nad biblí šestidílnou!
Tak líče velké kalicha zápasy
nám kalich podal’s útěchy, rozvahy
a hořký nápoj, nápoj silných
sklonil Jsi k retům již zmírajících!
Tak velký velké Své dílo dovršil’s,
je stavěl z žuly pyramid pevnější;
však nechť se základ v hloubi tají,
vrcholem šlehá zář doby nové.
Tvé doby, naší! Kdybys moh’ pohledět
s té výše hvězdné v zápasy dolů k nám,
jak setba Tvoje roste, bují,
v zmítaném bouřemi hnízdě orlím;
199
Tutu věštce tvář Svou sklonil bys k Mladoni
i k Pavlu, přísnost velebných tahů Tvých,Tvých
by tála v úsměv: „Hleďte, darmo
netloukla o nebe naše křídla!“
A ten, jenž sladkým písně své hlaholem
Ti kynul, Otče, vítězně před lety,
Bysbys osvěcoval tajné chodby
zapadlých kobek těch, našich dějin,
Byby lépe sáhnul v harfu svou zvučící,
než já to mohumohu, epigonepigon, po letech!
Však co zde tužby? Umíraje
zvolal Jsi: Pomozte vítěziti!
A toto slovo, s mroucích již retů Tvých
jsme chytli všichni v posvátné dědictví,
ať perem, štětcem nebo dlátem:
Vítězit! Vítězit! – nebo zhynout!
To vůle silou zaplá vždy v zdeptaných,
že po všech bouřích, vichřicích, zápasech,
jak Radhošť pevný v skalné půdě
Tobě vstříc nezdolán jásá národ!
200