Šeptáno do ucha.
Jen co mi v srdci vře,
mi nikdo neupře.
Já po lecčems se vzpínal,
vždy nebyl original,
však vždy jsem věrně chyt’,
tu barvu a tam svit,
tu myšlenku, tam cit,
tu stíny a tam zář,
jak zná to samotář,
jen pouhý odlesk snů,
jen těžký ohlas dnů;
však, co mi v srdce vře,
mi nikdo neupře.
V své dílny pustý sál
mrtvolu mistr vzal,
ji natáh’ a ji vzpínal,
tak hledal original!
Já srdce lidské vzal,
své srdce, ples a žal,
je stisk’ a slední vzdech
mi podal tisíc ech,
106
z nichž v tisících jsem čet’,
co nevyslovil ret,
leč to, co tvoří svět;
ne odlesk svojich snů,
leč ohlas cizích dnů,
co z těch v mém verši vře,
mi nikdo neupře.
Vše cítím jako ty.
Ó steré životy!
Nad propastí se chvím,
já s trpícími bdím,
a tím jsem bratrem tvým.
Chci pravdu, pevný bod,
chci živou jiskru z hmot,
chci vidět květ, zřít plod,
chci lásku, ve které
ty tužby veškeré
se setkat musí v sled
přes moře strázní, běd.
Nechť mnohá v cestě kra,
nechť zoufalá to hra,
co cítím, co tu vře,
mi nikdo neupře.
Kdos přede mnou tu byl,
ten maják rozsvítil,
já hlídám jeho žeh,
do koutů šlehám všech,
však s láskou hledím tam
a mátohou mi klam,
107
a bludičkou mi lest,
neb nad vším láska jest!
A tou že hruď má vře,
mi nikdo neupře!
108