FELICE BONI.
Kdož jdete sráznou stezkou od Marana,
kde Panaro se točí mezi skály,
nad nimiž zvedá Cimone skráň holou,
háv mraků trhaje, ó zastavte se;
a jestli ještě v hrudi vaší roste
květ soucitu, jenž za rosu má slze
a mystickou svou vůni v duši vlévá:
tu zlezte příkrou stráň a kamenitou,
již vymlel ručej, dítě jarních bouří,
za stromů kořeny se chytejte a v slunci
výš stoupejte až tam, kde prostřed skály
na pláni leží malý veský hřbitov
jak chudý květ na prázdné, holé dlani.
Tam u nízké zdi pod pinií starou
hrob najdete – teď srovnaný snad s hlínou –
kříž uzříte, teď vichrem povalený,
a písmo na něm, teď snad smyté deštěm.
Nuž posaďte se, utřete pot s čela
a otevřete míru, který odsud
jak valná řeka rozlívá se kolem,
své srdce otrávené sporem žití;
44
zde jeho zdroj, nuž oddechněte z hloubi
a v stínu oliv, vrb i akacií,
jež hlídají zde mrtvých tiché snění,
vám budu vypravovat, proč má píseň
vás vedla touto kamenitou strání
sem k tomu hrobu...
Ten, který v něm dřímá,
byl starý blázen, slul Felice Boni,
byl dětí miláček a terčem vtipu
všech dospělých. Dny celé v zimě v letě
nad splavem sedal pode mlýna hrází,
vždy s holou hlavou sedal v slunci parném;
byl vždycky bos, leč šat měl vždycky čistý,
ba srovnaný s komickou pečlivostí.
Vždy na témž místě sedal, tiše zpíval,
co, ví sám bůh. On nežebral; jen zvolna,
když kolem něho někdo kráčel do vsi,
zved’ hlavu svou a veliké a sivé
své oči vážně, důmyslně upřel
na poutníka a usmíval se tiše:
a každý nechal – byť i ostrým vtipem
dřív ranil jej – v svém srdci klíčit zvolna
květ soucitu, jenž za rosu má slze
a mystickou svou vůní blaží duši.
Byl vesel vždy a nejradši měl děti.
„Hle, dobrý blázen!“ říkali mu všickni,
neb od hlídačů sbít se nechal jednou,
by třešní, jahod, mišpulí a broskví
moh’ natrhati a rozdávat dětem.
45
Když dostal halíř, kroutil vážně hlavou,
jej na vše strany obracel a mrzut
pak jal se zašívat jej do své vesty;
když ale rolník, který spěchal s pole
a v náručí svém nesl vodní meloun,
se zastavil, kus uříznul a dal mu:
tu Felice se usmál jako dítě
a hltavě své bílé zaryl zuby
do chladivého karneolu, v kterém
jak bílé perly mihala se jádra,
a zlatá šťáva přes ruce mu tekla.
On smál se hlasitě a smál a výskal.
Jak často záviděl jsem tomu starci,
jenž vyhříval se v slunci celý život,
jenž neměl vědomí té lidské bídy,
ni nudné „dnes“ ni hrůzyplné „zítra“;
tak sedal zde a s okem jasným patřil
na slunce, nebes báň tu neobsáhlou,
na řeku, skály, na vzdálené hory
a cos jak odlesk svítání mu plálo
ve sivých očích –
Večer v podjeseni;
kraj rozlehal se výstřely a hudbou,
zpěv s tancem v závod šly, byl první večer
při vinobraní. Velký Dionyse!
Já nevím, kde tvůj hrob, však vím, že dávno
jsi opustil jej proměniv se v radost,
jež šlehá z duší, z pohárů a z očí.
Hle, plné koše hroznů, ještě nové
a stále plné, zlaté, namodralé,
46
hrající v slunci nachem, plné pelu
jak dívčí tvář, jíž polibek se netknul.
Na strmých žebřících se jako v tanci
vždy dva a dva s děvčaty hoši mihnou;
ta plný košík na hochovu hlavu
hned postaví, on zas jí podá prázdný,
a rychle střídá se to, takže oko
zří snědé paže jen, jak míhají se.
Kde vzal se tady starý pifferaro,
to nikdo neví; rád jej vítá každý.
Přes hlavu hodí sobě strážci vinic
srst zvířecí i s rohy, straší dívky
a honí cizí vetřelce, ve mnohém
Satyrům podobni. Smích neustává,
zpěv vpadá v dud a píšťal skočnou notu,
a když jsou přeplněny všecky koše,
tu tanec všech pak dílo korunuje.
V ten večer opět seděl starý Boni
na místě svém u splavu; usmíval se,
jak též by sdílel radost vinobraní.
V tom zdaleka se k němu blížil průvod:
na hlavách koše nejkrásnějších hroznů
šly dívky s hochy ve objetí družném,
v před pifferaro s pištci, naposledy
pak strážci vinic ve svém zakuklení.
„Hle, Boni, dobrý blázen, ať jde s námi!
jen on být může králem vinobraní!“
zněl jeden křik, a hluk mu odpovídal.
47
Leč dobrý Boni ani sebou nehnul;
zřel k západu na oblaků pouť klidnou,
jen usmíval se.
„Boni, tu máš víno,
pojď s námi!“ křikli, a dešť hroznů letěl
v klín bláznu. Boni se jich ale netknul,
ni brvou nehnul, jen se díval v západ.
„On nechce jít, nuž my jej uneseme!“
a strkali jej, tahali a rvali –
však Boni nepohnul se, usmíval se
a stále stíhal mraků růžné vlny.
„Však my jej vyplašíme!“ vykřik’ jeden,
a skokem pět jich stálo nad stavidlem,
a bleskem spadla celá stěna vody
přes jez, pod kterým seděl dobrý blázen.
Ni výkřiku – jen nad vlnami mihla
se na chvíli ta holá jeho lebka,
jak měsíc když se nahne z mlhy zimní,
a voda vířila a vřela bouřně
v svém řečišti – a podél břehu stáli
se zatajeným dechem, polekáni,
jak zasáhnuti bleskem vesničané.
Dnes bylo po všem, po tanci i zpěvu.
Pak našli jej. Tvář jeho byla klidná,
s týmž úsměvem, s kterým se díval v západ...
48
A tomu bláznu, který tady leží,
já psal jsem na kříž rukou neumělou:
„Felice Boni tady odpočívá;
za duši jeho vy se pomodlete,
kdo jdete kol!“... A proto jsem vás zaved’
v své písni drsnou, kamenitou strání
na pláň, kde leží malý, veský hřbitov,
jak chudý květ na prázdné, holé dlani,
a chtěl jsem, aby vykvetl vám v duši
květ soucitu, jenž za rosu má slze
a mystickou jenž vůní blaží duši.