RYBÁŘI.
Kraj stopen v mlhu byl nevlídnou,
kam zraky do kola hledly,
v samotě na skráň mou neklidnou
hoře a starosti sedly.
Na moři mlha, ve vzduchu chlad,
den v říjnu na úsvitě;
na plotech starých rybářských chat
visely strhané sítě.
Trochu dál na vlnách rybáři
s člunku se klonili s vrší,
jak šlehá vítr jim do tváří!
jak čím dál víc a houšť prší!
Třikrát síť vhroužili, vytáhli zas,
pokaždé byla však prázdná;
myslil jsem na břehu: „To jistě z vás
moře dnes dělá si blázna!“
88
A když jim vítr v návalu vod
hrozil člun překotit malý,
skočili s loďky v studený brod,
až k pasu ve vlnách stáli.
Znova síť vylétla! – dlouhý je klam,
naděje mžik ale krátký!
rybička jediná, co zbyla tam,
sjela zas v hlubinu zpátky.
Ze sítí lil se dešť krůpějí,
rybáři zakleli rázně,
a sítě v nové zas naději
letly v brod studené lázně.
Já ale divák na břehu sám,
zrakům jich ztajený v mlze,
v lovu jich viděl jsem života klam,
pro který drahé jsou slze!
Jak štěstí v života úsvitě
lovil jsem – boje a muky!
a ono, jak rybka ze sítě,
zase mi vyklouzlo z ruky!
Což tu jsem vzdychal! po tváři
zoufání slza hned tekla,
teď půjdu, ale jak rybáři
v život i v pal jeho pekla!
89
Vesele půjdu v nadějí hod
i v klamu studené lázně,
a prázdné sítě když vytáhnu z vod,
zase v proud vnořím je rázně. –
Z mraků dešť lije se ve ručejích,
kraj mlhou zahalen z pola –
slyším jen rybářů hovor a smích
a vidím na vodě kola....kola...
90