Seděli v lodi. Slunce se níží,
bělavé skály zlatí svým žárem.
Za vodou kyne zlatou svou mříží
sultánův harem.
Seděli v lodi. Ve zbroji stráže –
po uši v zbroji – v mlčení klesly;
proti nim silné veslaře paže
vládnuly vesly.
A v středu stráže spoutána ona,
veslařův drahý, zlatý sen dětský,
andělské poupě, vzpomínka vonná,
vzácný květ řecký.
Seděli v lodi. Slunce se níží,
bělavé skály purpurem hoří,
veslař svá vesla v bolu a tíži
do proudu noří.
Jeden jen pohled v ty její oči –
on její duši pochopil zcela.
„Veslaři, kam se loď tvoje točí?“
stráž k němu děla.
Jeden jen pohled v ty jeho oči –
vzkypěly vlny divokým varem.
„Veslaři, k skalám loď tvá se točí,
v pravo jest harem!“
Několik ran. Loď jak střela letí,
nepokoj divý zmocní se stráže –
loď ženou v spěchu skal do objetí
veslaře paže.
„Zpátky, neb střelím!“ jeden muž volá,
„obrať loď, plavčíku, zpátky!“
Ten vsak zří skály jen, na vodě kola,
její zrak sladký!
„Skály se blíží! Plavčíku, zaraz!“
Pět kulí kolem hlavy mu sviští.
Chybily! – V tom juž hromový náraz
a loď se tříští.
Uhaslo slunce. Vln šedá clona
pohřbila v chladný hrob všecky;
v nebeský harém doplula ona,
andělské poupě, vzpomínka vonná,
vzácný květ řecký...