V zlém hněvu hrabě Breda burácí;
daň neplatili jemu sedláci.
Zda nemohli neb nechtěli,
on čeká darmo třetí neděli.
A k poledni zněl návsí bubnů vír
a v drábů středu kráčel mušketýr.
„Pan hrabě to vám činí vzkázání,
že nejvyšší čas, dělat pokání.
A zaplatit co dávek, desátků,
neb hrdlo chystat v pěknou oprátku!“
Však marně prchl čtvrtý týden zas
a návsí bubny zní a polnic hlas.
Vojáci kol vsi řetěz splítali
a všecky mladé dívky schytali,
a mladé ženy všecky do jedné
a do zámku je hnali v poledne.
Co bude s nimi? – Jaký osud jich?
A v mušketýra odveti zněl smích.
„Pan hrabě poslouchat vás vycvičí,
na zámku čekají už holiči.
Ti ostřihají vlasy ženám všem,
by hrabě zkrácen nebyl v příjmu svém.
Co měli vy jste dáti na zlatě,
kštic zlatem nahradí si bohatě.“
A stalo se tak. – Jedna dívka jen
jak vesna sličná, tichá jako sen
se zdráhala – a hrabě povelí:
„Ji ku lepšímu chystám úděli;
já pro sebe ten zlatý nechám vlas,
ty druhé ostřihané pusťte zas!“
A stalo se. Noc táhla v tichý kraj.
Ó pane hrabě, dnes tě čeká ráj!
Ta dívka selská, soujem luzných vnad,
v svých vlasů zakryje tě vodopád.
Jí tisíckrát se tobě odplácí,
co dluhují ti ještě sedláci. –
Svit jitra plnou září v pokoj vnik’
a dveřmi hlavu strčil komorník.
Pán nezaspal tak nikdy do rána.
Zří k loži – clona jeho strhána.
Zří k oknu – s něho bílý vlaje šat,
zří v lože zas a trne hrůzou jat,
a neví, je to pravda, je to sen –
tam zlatou kšticí hrabě uškrcen.