Šamonické zvony pěkně vyzvánějí;
sedlákům je běda, páni – ti se smějí.
Ke kostelu z dvorce jedou slavné křtiny,
Lorecký ze Lkouše má dva statné syny.
Ke kostelu z dvorce kočár za kočárem,
pan Lorecký plesá nad tím božím darem.
Myslilť, že již musí umřít bez dědice,
a teď šťastný oteca vjíždí do vesnice.
Aj, tu zastoupí mu cestu mužů řada,
rychtář Petr Dulík v uzdu koňům padá.
Širák sklání k zemi, však než řečnit začne,
Šamonický zeman svraští čelo mračné.
Křikne na kočího: ,Zmrskej toho chlapa,
dál jeď, ať můj hřebec v prach tu luzu sšlapá!‘
Ale Petr Dulík odstrašit se nedá,
uzdu nepustí víc, dále svůj hlas zvedá:
„Bůh dnes na tvém rodu ukázal své divy,
budiž, pane z Lkouše, rovněž milostivý!
Slev nám na robotách, slev nám na desátku,
vždyť žijeme stále jak o velkém Pátku.
Žijem v dření, psotě, v tísni, trudu, mdlobě,
smiluj se, jak Bůh že syny dva dal tobě!“
– ,Ano, dal mi syny,“ – Lorecký zle křičí,
„vychovám je, na vás aby byli biči.
Bych tvou zkrotil zpupnost: rode zlý a líný,
proto ku pomoci Bůh mi dal dva syny.
Najednou dva dal mi na vás do zásoby,
máte-li zlé nyní, horší přijdou doby,
až mé děti vzrostou. A teď z cesty, cháme,
pozor, ať se více spolu neshledáme!‘
Pustil Dulík uzdu, s druhy ustoup’ stranou,
zrak mu divě šlehá, tváře rudě planou.
Rty se třesou řečí výmluvnou ač prostou:
„Na biče tvé děti jistě nedorostou.
Nebudem se dále na svého dřít kata,
záhy posekáme ta tvá bičišťata.
Nebudem přec supy na své děti živit,
v pokoře se plazit, hrbit šíj a křivit!“ –
Šamonické zvony bouřně vyzvánějí,
pánům dnes je běda, sedláci se smějí.
Dvorec zapálený, nádvořím krev proudí,
na zvráceném sudě Petr Dulík soudí.
Před ním trčí vidle, odznak selské síly,
a k nim zástupové ku přísaze pílí.
Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti:
Šamonický zeman a s ním jeho děti.