Ó přesmutná to novina,
ji zná už každá ves,
že dobrý náš Jan Kozina
pod rukou kata kles’!
Ó Plzeňské ty náměstí,
nám v žilách tuhla krev!
Co v naše velké neštěstí
je veliký náš hněv?
Nic – zrno padlé pod žernov,
nic – udupaný klas!
Jen vzlyk a pláč, nemáme slov,
sirotou každý z nás.
Ti páni mají ve ňadrech
jen kámen nebo troud,
že mohli nám jak na posměch
ten hrozný vyřknout soud.
A příšera byl jejich kat
a na ďábla se zvrh’,
když pláčem naším nedojat
oprátku v oko zdrh’.
Co platny naše výsady?
Co pergamenů sta?
Když nešlo to, ach, bez zrady
a ve všem byla msta!
Ó Plzeňské ty náměstí,
my v poutech stáli tam,
a němí byli bolestí,
když on se zjevil nám.
Šel, buben zněl, ó jak se tměl
skrz černé sukno zvuk!
Šel, hrdý, vzpřímen, nám však vřel
ve srdcích ještěr muk.
Na stupni stál a katu prál:
„Jen málo, brachu, shov,
zřím tady samý trud a žal
a víc než tisíc vdov!
Zřím tady sta sklopených hlav
a to já nemám rád,
ten lid je tu jak tupý brav,
ať jde! – Nač tady stát?“
A odpověděl jemu kat:
– Což věru nevidíš?
zde musí stát z nich každý spjat,
na nohou želez tíž;
zde musí tebe viděti,
jak na popravu jdeš,
a musí k tomu mlčeti
ta zbujná selská spřež. –
Tu děl Jan Sladký: „Lide můj,
to smutná pro tě věc,
však dobře tak, proč byl jsi hnůj
a proč jsi skláněl plec.“
Tu děl Jan Sladký: „Lide můj,
to není konec však,
při právech svých ty pevně stůj,
buď volný vždy co pták!
Však Lamingere, tyrane,
ty vem těch slzí proud,
než dnešní den v rok zaplane,
na boží zvu tě soud!
Tam povím tobě, lidu pot
jak převzácná je věc...“
V tom bubnu hřmot jak o překot,
v oprátku sklonil plec.
A děsný mžik – a jeden vzlyk
a tma objala nás,
když propustil nás žalářník,
nám scházel zrak i hlas.
Ó Šumavské vy pralesy,
ó zřídla zvonivá!
Váš zpěv nás teď jen poděsí,
neb nám se vysmívá!
Vším zní ta smutná novina,
ji zná už každá ves,
že dobrý náš Jan Kozina
pod rukou kata kles’.
Však rok a den to pouze jen,
Bůh tak to nenechá!
Na věčný soud jde Lamingen,
to naše útěcha!