Fuga.
Bůh velký jest! lem jeho bájné řízy
jest vesmír, v kterém světy jdou a mizí,
kol otočen jest sluncí velebou
a mračen propasti má před sebou.
Na zemi člověk, choré dítě noci,
lká, úpí, stená, klne bez pomoci,
chce silou obra, láskou děcka k němu
a netkne se ni jeho roucha lemu;
své posly k němu vznáší, modlitbu a vzdor,
ti oba letí až nad čela hor,
však brzy klesnou k ňadrům země matky,
modlitba, motýl, a vzdor, havran, zpátky.
Tu našel člověk hudbu: hraje, zpívá...
A celá příroda v pláč jeho splývá,
co hromem burácí, co třtinou kývá,
a šumí lesy, hučí moře bouří,
a sopek čela pod blesky se chmouří,
pták zpívá v hudbě, vichr lká, zem duní,
o nebe tříští se jek mořských tůní!
Ta píseň zmate boha. Na chvíli
on ku zemi se nachýlí,
a úsměv jeho splyne s mračen lemu –
a člověk může k němu.
136