PLUTUS.
Snad proto, že jsem večer Fausta korrigoval,
tu scenu, v které ďábel při císařském dvoře
svým peněz objevením nebe přičaroval
v stát schátralý, ve spánku celé moře
mi přikouzlil snů démon, po kolena
já penězi se brodil, kam jsem kolem sáh’,
já dukátů jsem mořem celý tápal nah,
ač temně jen jsem tušil, jaká toho cena,
v čem hrabala se ruka divě rozčilená.
Ach zlato! samé zlato! (Řetěz mojí dumy
se ve snu dále snoval.) Jím lze všecko míti;
jak jinak křídla slávy tu kol hlavy šumí!
jak jinak slunce svítí, vůní dýchá kvítí!
Jak s jistotou se denně z kořen žití brána
rozlétá a jak všecko jde ti samo vstříc,
též půvaby má večer a noc statisíc
vnad skrytých skýtá, velikého Pana
ty cítíš tepnu žití, jak vře rozhárána!
20
Svým všecko zveš, jsi králem pomyslů i skutků,
až k ústům brod se vzpíná zlata, zlata, zlata!
Tu čaloun žití tká se z milionů útků
a všecko radost, radost k nohám klást ti chvátá,
až zlatem zatopen jsi – vlny jeho kynou
ti nad hlavou, co nejdřív zalknut zlatem již
v boj divoký se vzepřeš, svalit chceš tu tíž,
tmu cítíš v očích... věky kolem tebe plynou,
vstát, křičet chtěl bys... zlata se stohy na tě šinou.
Již celá hora zlata svalila se na mne,
já procit ve svém loži – mnul si oči,
a brzy poznal, vše to zdání bylo klamné,
já chudší jsem než před tím... svět se dále točí...
Však točil by se stejně, kdyby byl sen skutkem,
Vv čem byl by rozdíl? Tuším, do jista,
že obětí jsem stal se šaška, Mefista,
však zdráv jsem, díky bohu, po útoku prudkém
a v svět se klidně dívám s ironickým smutkem.
21