DECH HROBU.
Kdys děcko zavedl mne na hřbitov
krok těkavý,
já vešel a si used beze slov
blíž hrobu do trávy.
V tom hrobě po pás hrobník starý stál,
já k němu sed,
v té chvíli lebku do ruky on vzal,
ji za vlas dlouhý zved.
Ji mrštil v trávu a zas kopal v spěch,
hnát hodil ven,
a druhý, třetí... hrob však v tvář mi dech
cos jako těžký sen.
Já vstáti chtěl, však srazil mne ten puch,
jenž z hrobu táh,
jak přimrazen jsem seděl, ví to Bůh,
a jako zajat v snách.
27
Já hnout se nemoh, a když v posled přec
jsem odešel,
van z hrobů obklíčil mne jako klec
a za mnou stále spěl.
I běžel jsem, až v hájek borovic
jsem zvolna kles,
však hrobů dech táh za mnou blíž a víc,
ba zaleh v spící les.
Ni pryskyřice, ani kvítí kol
nezmohly jej,
já cítil země dech a mrtvých bol,
jak vál mi v obličej.
Já ležel v mechu, západ slunce až
do větví šleh’,
vždy stále cítil jsem jak mrtvých stráž
ten stuchlý hrobů dech.
To odpadání masa od kostí,
to tlení a ten puch,
tu předzvěst nesmírné té věčnosti,
ten v hnití žití ruch.
Snad proto celou drahou životem,
včera jak dnes,
ten hrobu dech vždy s divým překotem
mi každý zkazil ples.
Snad proto v plný pohár veselí,
když jsem byl mlád,
28
se zelené mi hvozdy setměly,
v číš peluněk mi pad.
Snad proto z ňader dívky, v objetí
kde zpit jsem dlel,
dech zničení a hrobu, prokletí
skrz vůni růží spěl.
Snad proto plný ples mít nemohu,
snad proto zřím
i v jasnou dívaje se oblohu
cos jako skon, zmar, dým.
Snad proto sleduje ta bída zlá
mých kroků sled,
z té vzpomínky umrlých vůně vlá
mi v stáří z mladých let...
29