ANTICKÉ JARO.
(Památce Giosué Carducciho.)
Opět je tu. Jako kdys u Homéra
směje se zas zářícím sluncem zlatým,
nivou sije podléštky, petrklíče,
ve kštice thují,
dubů, jilmů, v jalovců trsy dýše,
čechrá všecky, probíhá mladou travou,
rosou vlhké osouší nožky bílé
pachole – Jaro!
Ty je nezříš. Dusivá drží hlína
Tvoje ústa bohatá sladkým zpěvem,
ztichl’s navždy, nedočkal’s více plesných
paianů jeho.
Marně zvedám, knihu Tvou pročítaje,
plný kalich vršitý v Tvoji poctu,
marně Jaro přes rámě mé se shýbá,
zvědavě hledíc.
100
Zří jen slzu, do číše která padá,
stopy zří jen Myšlenky prchající,
jak zde všecko uniká, mizí, přejde
láska i sláva!
Co víc říci? Hučte jenjen, odpoutané
řeky, slapy, zatlucte, slavíkové!
Jaro je tu! Antické jaro dávné
s květů svých thyrsy!
Žel, že rovněž s lítostí smutnou po těch
v Hades kdož dnes schýlili bujné hlavy;
Taktotakto číši radosti zkazí vždycky
jediná krůpěj!
101