Rýč a péro.
Když starý Adam z ráje vyhnán byl,
dav sklamán výhost všemu,
poušť před sebou zřel a Smrt všeho cíl,
přistoupil Anděl k němu:
„Sny ráje, štěstí, blaha sladký chtíč,
vše propadlo již zmaru,
vstaň, synu prachu! Nesu tobě rýč,
buď vděčen mému daru!
Jej v svalnatou dlaň chyť, do země vnoř,
nechť pot se snoubí skráním,
ty z toho potu nový ráj si stvoř –
a bude požehnáním!
Ryj, stále ryj jak výčitky tvé červ,
ryj v žáru, na úsvitě,
chvěj napjatou se strunou každý nerv –
však jitro pozdraví tě!
Před tebou jednou vstane plný klas,
tvou krví, potem sycen,
a v jeho stínu najdeš ráj svůj zas,
jenž před tebou dnes zřícen...“
29
V ráz Anděl odleťodlet’. Adam v ruce rýč
jak podivnou věc vážil,
ten zbyl mu z všeho, po čem jeho chtíč
kdys vzpjal se, letěl, snažil.
Jej v rudu vryl a bolestně si vzdych’,
a vzdychl kolikráte,
než v temné lůno rozvlněných lích
vrh’ první zrno zlaté.
A pravdu Anděl vzpomněl si naň)naň, děl.
Když osud ráj mu zničil,
jak zázrak první klas mu vypučel,
jenž z potu jeho vzklíčil.
Za prvním legie jich bezčetné,
vln mořských soupeřové,
pták staví se tu, včela přilétne
a denně divy nové...
Ó starý Adame! Jak olbřím snů
teď stojíš před mým zrakem,
jak ty já ztratil ráj, mých příštích dnů
řad smrtí kryt a mrakem.
Jak tobě, mně též za úděl dán rýč.
Můj nazývá se péro.
To vladař můj i kat, já jeho míč
v snů spory i v tuch šero.
Vše za mnou. Sladký ráj všech illusí,
co z mlh a duh je stkáno;
30
v dny příští, bezbarvé zřím bez hrůzy,
buď péro požehnáno!
Ty věrné zůstaneš, ty neselžeš,
jak rýč v zem, tak ty v ňadro,
– ať krvácím – se v hloubku zaryješ,
až ve myšlenky jádro.
A vzroste klas, jej zřím, jak šelestí
nad hlavou v mých dum sporu,
buď bole zdráv, buď zdrávo neštěstí!
Já za vámi zřím zoru.
A sklamán tady vším, jak Adam rýč
já tebe, péro, zvedám.
Sny štěstí, lásky iluse jsou pryč,
mír v stínu klasů hledám.
Snad potom Eva má, zdroj žalů všech,
jež v hloubi ryjí temně,
v stín stohů mých v polední slunce žeh
si ráda sedne ke mně...
31