U potoka, nad nějž vrba
svislé větve smutně kloní,
do hloubky jsem zahleděl se,
kterak se tam vlny honí.
Což o vlny! – Tak myšlénky
jedna druhou v běhu stíhá,
mně však, že dnes čekám tebe,
vlna času neubíhá.
Černy jsou ty Tvoje vlasy
jako noční tmavé stíny,
a Tvé líčko v smutném pláči
jak bledý květ ostružiny.
A jak tato kmen objímá
trnovitou svojí páží,
tak Tvé lásky ostré hloží
hloub a hloub se v srdce vráží.
Láska naše – sedmikrása,
která, byť ji noha zhnětla,
povržena, nepoznána
v husté trávě dále květla.
Láska naše jak šum borů.
zvěsti kryje nejtajnější,
touhou srdce rozplamení,
ale – nikdy nezkonejší!
V duši mé jest plno písní
jako rosy v květech z rána,
avšak píseň nejkrásnější
v oku tvém jest uschována.
A když v bouřích živobytí
všecko již se loučí se mnou,
plane píseň z oka tvého
jako hvězda nocí temnou.