Rád měsíc vidím, když na svojí dráze
začíná u mne noční obcházku,
na květech v okně, po zdi, na podlaze
když rozhodí síť zlatých obrázků;
na paprslek svůj duši moji chytne
a v usmívání dále zaměří,
tu zastaví se – tam se mrakem kmitne
jak dívčí čelo tmavou kadeří.
Ó jaký div, že zachvěly se tiše
polibkem jeho moje fijaly
že vůní, která z kalichů jim dýše,
mé upomínky v píseň roztály,
v tu věčnou píseň, jež mi v duši zbyla,
jak lidstvu zlaté ráje pověsti; –
mně bylo, jak bys v skráň mne políbila
a šeptala mi báje o štěstí.
Ten měsíc zná je. Nezkvete jich více
pod sněžným čepcem horské chaloupky
jak v duši mé, když líbal jsem tvé líce,
neb oka tvého zíral do hloubky.
Nuž nediv se, že ve svém zpěvu prostém
zas myslím na tě v svitu měsíce;
on lásky naší jediným byl hostem
a štěstí naše přál nám nejvíce.
On chodíval se denně na nás dívat
a důvěrně nám hleděl v obličej,
až v jeho svitu viděli jsme splývat
k nám bůžků lásky dovádivý rej;
on, v objetí když košilka ti sjela,
měl ramínko tvé za květ leknínu,
a ve snu tom zář jeho stříbroskvělá
tě vtkala celou světlých do stínů.
Svit jeho jako stonek lilijový
se propletl tvým vlasem havraním,
když studu nach jak motýl purpurový
z tvé bledé tváře prchal ku skráním,
až mým polibkem zmizel vyplašený
a tys mi klesla v první objetí,
on v palác víl proměnil strop i stěny
a celý život v bajku pro děti!...
A když tak náhle zhaslo štěstí naše,
když místo blaha – slzy ve zraku,
on díval se k nám bojácně a plaše
a raději se ztopil ve mraku.
Tak osaměl jsem. Jeseň táhla polem
a svadlý list mým krokem zašustil...
Ó s láskou tvojí, vyznávám to s bolem,
i dobrý anděl můj mne opustil!
Vím dobře, vím, že pohádka to stará,
však milá mi jak vůně fialy,
při jejímž dechu ve soumraku jara
mé upomínky v píseň roztály;
nuž, ať jen hraje v noční ticho dumné
i v pusté moje žití bez lásky! –
Ty, měsíci, však ještě počkej u mne
a kresli dál své zlaté obrázky!