V mé duše hloubi dřímá melodie
tak jemná, tichá, měsíčná a snivá,
jak labutě zpěv, když se večer stmívá
a žalným stonem vlna v rákos bije.
A když má hlava v ňadra tvá se skryje,
tvým okem duch můj na věčnost se dívá,
tu píseň zní a tón za tónem splývá,
a duše má v nich jásá, mře a žije!
To smrti předtucha! – a zní tak jemně,
jak pták by zpíval žloutnoucímu stromu
před odletem svým k jihu v zimní době. –
Ty darmo skláníš krásnou hlavu ke mně;
věř, ani věčnost nemá času k tomu,
co, Marie má, rád bych svěřil tobě!
Již velký měsíc nad vodami vstává
a hravé vlny lesklou čechrá dlaní,
s ním kněžna noc se k spící zemi sklání,
jak k prsům mým tvá čarokrásná hlava.
Té noci stín – to kadeř tvoje tmavá,
a retů nach – červánků zlaté plání,
a očí lesk – hvězd nočních usmívání,
ba čelo tvé i luně bělost dává.
A co tušíme v sladké vůni květů,
co zvučí ve vln šumu lichotivém,
čím k srdci mluví kouzlo hvězdných světů:
Vše v objímání v jeden souzvuk splývá
ve očí tvojich čarolesku snivém,
když na mém retu tvůj ret odpočívá.
„Ave Maria!“ – Purpurová zoře
od západu na skráně vrchů klesá,
tu rybník zlatí, tu nad šerem lesa
ohnivé růže hází po obzoře.
„Ave Maria!“ – Slyš, od hory k hoře
zvon modlitbou se chvěje, lká i plesá,
v bor zalehne a letí nad nebesa,
a za ním duch můj z upomínek moře.
„Ave Maria!“ – Ó jestli v té chvíli,
kdy modlitbou se chvějí rtové bledí,
vzpomínáš na mne v tichém zadumání:
Tož vzhůru hleď! Můj duch se k Tobě sklání,
květem Ti dýše, vánkem k Tobě kvílí,
a v hvězdách na Tě čeká s odpovědí!
Z těch květů, které v hloubi duše bují
a láskou Tvou mi na věnce jsou dány,
z těch jisker, které Tebou rozsypány
jak hvězdy temnem žití mého plují;
z těch čarovných snů, jež mne obletují
ztracených rájů klenouce mi brány,
z těch dozvuků tišících moje rány
poslední píseň Tobě obětuji!
Ó líbej, líbej čelo moje v taji,
vždyť co jen dozní tento nápěv smutný,
se rety naše více neshledají!
Tak v malé písni velké boly plají,
tak zářný lotos vroubí Ganges rmutný,
a kol polibků lásky slzy hrají...
Jen jednou tebe ještě obejmouti,
by na tvém srdci, sladká moje vílo,
co myslím, cítím, v jeden tón se slilo,
jen na okamžik ještě tvojím slouti!
Jen jednou! – A chci všemu odřeknouti,
co z mládí snů v tvém srdci modlou žilo,
chci zapříti, proč srdce moje bilo,
chci sám a sám jít drsnou světa poutí!
Bez lásky, přátel, v žalů temném plášti
chci sobě žíti světu umíraje,
v svých myšlenkách prost lásky jsa i zášti.
Tak sám, jak onen pták indické báje,
jenž s oblaků se k zemi nepřiblíží
a svitem luny živ se v moři shlíží!