Popeleční středa.
I.
I.
Vír tance, hudby jásot, maškar davy,
vše letí ještě hlavou jeho, v které
se začíná mu tmíti, do únavy
jej zkolébaly různé dojmy steré.
Teď otevřel zrak, matné jitro šeré,
den nevlídný a šedě popelavý,
s ním nuda, nechuť, proud hořkosti dere
se v srdce, jež se vzpomínkami baví.
Co květů rozšlapáno po parketách,
co srdcí rozdupáno a co lásky
zmrháno v kusých a frivolních větách!
Teď táhnou před ním zase... Samé vrásky,
kde smích byl – maska sšinula se na zem,
i sklonil hlavu a se zachvěl mrazem.
88
II.
II.
V tom život celý. Veselá ta nota
se brzy v děsnou zvrátí dissonanci,
o berlách plíží se, co letlo v tanci,
a z parket se to divně v bláto motá.
Ta Columbinu a ten Pierrota
zde hraje, sladkou lásky vrká stanci,
však jeden pohled vážný do života,
smrt hnátem takt juž dává ku romanci.
Ach, jak ten vítr v holých stromech hvízdá,
jak těžké, olověné visí mraky,
ty skvrny v snětích – to jsou prázdná hnízda!
A Pierrot si protřel kalné zraky,
tisk ruce v kapsy – ty jak hlava prázdna.
Zda stojí život za tu roli blázna?
89