SVLAČCE NA ÚHORU.
Šel tu Osud. Sšlapáno všecko leží
pod barbarskou zdeptáno jeho nohou,
udivené srdce jen ptá se plaše:
zaplá tu Vesna?
Ze stop jeho, kudy šel nepodajný,
zvolna času postupem nová zeleň
tryská svěží, úponky dlouhé pnou se,
kalichy bílé
Ss jemnou sladce nahořklou pnou se vůní,
bílé svlačce s nádechem růžné zóry,
v jemný opál hrající, kapka rosy,
list jim zperlí.
Takto v srdce úhoru opuštěném,
žádné kde již na květy čáky není,
nové Vesny dotekem vykvétají,vykvétají
poslední svlačce!
7
Bílé, jemné, s přihořklou vůní mandlí,
s resignace ztajenou slzou, která
cudně svítíc opálem jim se míhá
v kalichu zářném.
Smír je všecko! Všecko je odpuštění.
Úhor stokrát zdeptaný dýše mírem...
V hloubce nebes nad květy svlačcovými
skřivan zas jásá.
8