DOMA.
I.
Svojanovské granáty.
Svojanovské granáty.
Jdeš cestou úvozovou v zamyšlení,
vždy sráznější a hlubší k Svojanovu.
Hrad s chmurnou věží v kraj se dívá v snění...
Tu občas kmitne se ti zas a znovu
cos jako černá slza ve kamení.
I vyloupneš to a pozvedneš k dlani.
Toť věru falešný je granát malý!
Však přece paprsk světla ve lámání
v něm vznícen slabě prokmitá, jak z dáli
zříš tvar, v který se skalná tříska hrání.
Cos divného se v mysli tvojí vzňalo.
Jak tento svit se těžce dere hmotou!
Z tmy světlo úsilím jak by se vzpjalo,
jak z hrdla těžce semknutého notou
zpěv chtěl by trysknout – leč má síly málo.
89
Mít síly víc, moh’ drahokam to býti!
Přec půvabný jest v bezcennosti svojí,
tak nejapně a malomocně svítí.
Jest skoro symbolem v tom věčném boji,
jejž neprůsvitnost s jasem vždy v něm nítí.
Zda není obraz českého on lidu?
I ten má žárnou jiskru světla v sobě,
žel, že jest ve tmu sevřena a bídu,
že zápasí vždy od věků a v mdlobě...
však jiskra hoří dál v svém tichém klidu.
Zda není nepravý ten granát český,
ó, básníku, též roven tvému duchu?
Svit chabý v tmu šleš, kde bys měl sít blesky,
spíš v klidu, kde bys hřmít měl, v světa ruchu,
sníš v elegie tiché vpředen stesky.
Ta stará kletba! – K všemu náběh pouze,
vzlet vteřiny a dlouhá léta pádu!
Jsme velcí pouze v chtění svém a touze,
žár dříme v nás, leč propadá v ráz chladu.
Jeť světlo bohatství – nás hltá nouze.
Tak snil jsem další cestou k Svojanovu,
hrst granátů těch nesa v svojí dlani...
My činy chcem’ a sotva dojdem k slovu!
Jak v stopy dlouhého zde umírání
jsem zřel v tříšť tmavých kamínků těch znovu.
90
Jak české duše slzy zkameněly
by věky tady v tvrdé půdě naší!
Já cítil v tom náš český život celý,
kde stále nítí se cos, hne a raší,
leč z všeho polodrahokam je stmělý.
II.
Cestou.
Cestou.
Pod hradem feudálním cesta spěje,
mříž parku v pravo, v levo, ze všech stran;
jdu silnicí, jež pro dav, přemýšleje
o zlu a dobru v světě. Kráčím kolem bran,
s nichž v kaskádách se svěží břečtan směje.
V tom v keři výskne si a vzletí pták,
za letem jeho obracím výš čelo,
tu mezi mříží v parku stihne zrak
zející namířené dělo.
Za ptákem hledím výš.
Hle, tu se zvedá dál pár kroků v trávě kříž,
zkad Slitovník své ruce rozbodené
ku trpícímu lidstvu natahuje...
Mou hlavou sporu vichřice se žene,
k dělu i kříži zřím
a přemýšlím,
že pánpán, když v kočáře se z brány vyřítí,
v své duši necítí,
jak Boha lásky dělo poličkuje...
91
III.
Cestou k Táboru.
Cestou k Táboru.
Kraj epický. Ať dumá v přísné kráse,
ať po něm slunce pohár rozlévá se,
v něm ostře stopa velkých dějů vryta
do skrání hvozdu, v chvějné vlny žita,
do Jordánu, jenž červánkem vzplál tmavě,
jak přetékal by krví... Ve dálavě
mrak, plachta sedranásedraná, nad lesy letí,
do stínu hale smutný kraj a němý,
a zdá se ti, že slyšíš starou zemi
pod vozy Táborů se ještě chvěti.
IV.
Cestou.
Cestou.
Melounů, slunečnic směs,
celičké kaskády chmele,
na pravo bukový les,
ostružin bludiště ztmělé.
Viděl jsem dívčinu stát,
daleko v zlatém tam poli,
pestrý vlál v dálku jí šat,
sluníčkem oči ji bolí.
92
Rychle k nim pozvedla dlaň,
podzimní přece dost pálí,
za vlakem v modravou pláň
zřela, jak tratí se v dáli.
Dále ten supal, až z hnízd
vzplašili s křikem se ptáci,
dýmu pak výbuch a hvizd...
očím se dívka již ztrácí.
Celý kraj, kam dosáh’ zor,
přeludem splýval a klamem –
v obraz tál, obrysy hor
byly mu vzdáleným rámem.
93