V podzimních barvách zeleň jásá,
a slunce líbá celý kraj,
mně v knihu samé zlato střásá,
zem slz a bídy mění v ráj.
V podzimních tónech všecko hýří,
tůň vody, azur nebe, zem,
vše protivy se v srdci míří,
i mně dnes život sladkým snem.
Nad jezerní zde sedím tůní,
vše drahé v duchu objímám,
zpit světlem, září, sluncem, vůní,
svět za pohádku luznou mám.
Ó, věru, takových dnů málo
nám všední život přeje v dar,
šum, strome, větví, dumej, skálo,
lij, révo, v hruď mi čár i žár!
Tak plně, cele, dechem jedním
vzplát, žíti jednom ve mžiku,
ký div, že číše douškem sledním
vzpomínám tebe, básníku!
Jsi při mně zde jak všichni milí,
jež v duchu kolem sebe mám,
na rodné půdě tvé v té chvíli
na tebe nejvíc vzpomínám!
Víš, jak jsme podali si ruce,
tam pod Prešerna pomníkem?
Jak zabušila srdce prudce,
já cítil, že’s ty slavíkem!
Slavíkem s notou bohatýrů,
jak rána o štít zní tvůj zpěv,
v budoucnost svého lidu víru,
jenž hlásá v bojů spor a řev.
A tak jsme podali si dlaně,
bloudíce v svěžím Tivoli,
po dlouhých lukách u Lublaně,
na obrů zříce vrcholy.
V tvé krásné vlasti vše jest básní,
tam lehko býti básníkem,
tam v jásot se a radost zjasní,
co bylo bolu výkřikem!
Hůř u nás – ale vše se zdaří,
když pevná vůle vede nás,
když slunce pravé krásy září
ve básnických snů hodokvas.
Když poesie slunce hoří,
a duhy svoje klene výš,
když tonem v citů sladkých moři
a plnou pozvedáme číš.
Ať realná, ať idealná,
nám poesie pravou jest,
když láme srdcí bradla skalná
a svítí do všech lidských cest;
když v hoři slzu utřít může,
po boku bědných usedne,
a lásky stele bílé růže,
a dětským okem pohlédne;
když otčině, jež v moři svárů
se zmítá, proudy štvaný prám,
můž’ býti hvězdou k spásy zdaru
a pevný ku přívozu trám;
když smí se bratřit s duchy všemi,
již před námi již pěli kdys,
když v závod s nimi rodné zemi
v čas příští zachováme rys;
když ruku v ruce jdouce spolu
ku kráse stále výš a blíž,
ať spadnem, stanem na vrcholu,
nám kyne shody, lásky číš!
Ať dokola se všecko kalí,
ať dokola se všecko tmí,
ta chvíle byla mou – ať z dáli
bouř života si znova hřmí;
nad Bledem jitro čarokrásné
mi v srdci bude věčně plát,
ve vzpomínce vždy budu jasné
tvůj kraj i tebe objímat!