Na náměstí v Jüterbogu velký lidu proudí shon,
od svatého Mikuláše smutným úderem zní zvon.
Až na kašnu šplhá mládež s hlasným křikem: „On, to on!“
Od radnice dlouhý průvod pomalu se zatáčí,
žoldáků šik otvírá jej, s heroldem a trubači,
na to s knězem odsouzenec s vězeňskými hlídači.
U kašny se zastavili, halapartny sňali v mih,
třikrát hlasně zatroubeno, herold s rozsudkem list zdvih’,
nad hlavou jím třikrát mávnul, hlučící v tom zástup ztich’.
„Odsouzenec, jejž tu zříte, druhdy byl váš primator,
bohatý muž, pýcha města, občana i muže vzor,
v radě bdělý, k skutku smělý v dobách zlých, když zuřil mor.
Ale v jednom ten muž dobrý otců zradil starý mrav,
tak že v stáří o vše přišel, o svůj dům a skot a brav,
v kytli režné, bosonohý hluboce kles’ pod svůj stav.
Žebrat musil, v hladu z nouze na radnici zabušil,
kde dřív pán byl, skývu dostal, ale v žalář vsazen byl,
postaven pak před konšely, jejichž sbor jej odsoudil.
Neb dí zákon, a ten vrytý každý občan v srdci měj:
Bohatstvím jen zkvétá obec, sílu, moc jím pěstit dbej,
blahobytu, zdaru, štěstí bohatství jest čaroděj.
Otec vydělá-li jmění mozolnou svou pravicí
a je rozdá v slabosti své dcerám, synům, dědici,
že sám přijde na mizinu, utlučen buď palicí!
Starý otců řád tak velí a ten synům dlužno ctít.
Tento hřešil proti němu, zmenšiv obce blahobyt,
dcerám nehodným a synům všecko dal, teď musí zmřít!“
Rozsudkem nad hlavou mávnul, třtinu zlomil podanou,
odsouzenec mlčky stojí, slzy jeho nekanou.
Což mu těch pár hodin ještě, však též v mžiku odvanou!
Trubačů fanfára břeskná, průvod se zas dále hnal,
k popravišti, kde jej čekal kat a soudní tribunal,
kněz se loučil s odsouzencem, zvonek cink’, kýv’ soudce dál.
Ale kat, jenž v této chvíli palici již zvednout měl, –
ustal... děsí jej vlas bílý, či zrak se mu náhle ztměl?
palice mu z dlaně padla, v prach před odsouzencem sjel.
„Odpuštění, otče!“ zaštkal, děsu vzlyk se davy nes’,
v proudu slzí synu svému otec ve objetí kles’.
„Dlužno, synu, zákon ctíti!“ do šedin kmet slabě hles’.
A než primator moh’ dojat otcovraždě klásti hráz,
a než mohl v souhlas tomu promluviti lidu hlas,
syn již vstal a mlatem mávnul, otce skolil v jeden ráz.
Zítra již pro příští doby na výstrahu vnukům všem
na rohy a na náměstí řád, jenž stal se zákonem,
vryt byl v mramoru a žule, městu heslem, odznakem:
„Otec vydělá-li jmění mozolnou svou pravicí.
a je v slabosti své rozdá dceři, synu, dědici,
až sám přijde na mizinu, utlučen buď palicí!“