Před jeho okem vidin táhla řada:
Zřel Naděj před sebou, vždy vítězící,
mu dlaní kynula, za ní žár v líci
se Víra zjevila mu věčně mladá.
Zřel svatý pohanský háj, model stáda
tam tměla se, Stín světlý s rusou kšticí
spěl mezi nimi smutný, žehnající,
a kde se zjevil, modla k zemi padá.
Za světlým stínem, jenž tu božský kráčel,
na temném nebi rýsoval se kříž,
stín temný za světlým se zjevem stáčel.
Stín poutník nezřel, on jen patřil výš,
za Kristem se a s ním za křížem vláčel
a celé nebe zdálo se mu blíž.