XI. Dým.

Jaroslav Vrchlický

Zašel sobě do kostela, klenba chrámu šerem stmělá nad ním čněla jak strop velké mohyly do zadu seda k své skráni pušku sklání, duši v moři zadumání nechal těkat na chvíli. Polosvětlem tím kadidla táhdým. Viděl celou mladost svoji, druhy, družky v hlučném roji, ve závoji tu, již ženou svou zvát chtěl; z chrámu průvod, ples a kytky hádky, bitky, vnady žen a divé pitky, v objetí jichž bídně mřel Polosněním tím táhlo vše jak dým. K modlitbě chtěl sepnout dlaně, chtěl se vzchopit odhodlaně, ale maně prstem stisknul kohoutek. Temná rána chrámem zněla osamělá, v se duše, motýl, schvěla v říši míru nazpátek. Chrámem šerem tím táhjen z pušky dým.