Hle, juž se žene jako býk,
kterému v nozdru střeček vnik’,
jej bodá, hlodá, děsná muka!
až plaché zvíře sebou cuká
a v divém cvalu o překot
se pustí přes mez, hráz a plot,
až pohřbí, kde ční skalný svah,
i s pastýřem se v hlubinách.
Juž ztratil smyslů všecku vládu,
jak jelen skočil přes ohradu,
jej nezřel s královnou král posud,
jak v zápasníků řady vběh’,
zář v oku, kletbu na ústech!
Však běda! nyní, strastný osud,
sok zhlednul jej, skráň plnou chmur,
se zvednul, skočil jako tur,
se pustil za ním v běžců tlum,
až prachu vír trysk’ k nebesům!
Ó hrozná půtko nerovná!
Juž zhléd’ je král i královna.
Hle tam, kde kyne socha Hery
co zápasení zářný cíl,
tam v zmatku nohy, paže stery
se svily v jeden kotouč šerý,
se stíhajíce ze všech sil,
kdo u cíle by první zbyl.
Král darmo máchá žezlem svým
a káže přísně konec hrám,
však vášně žehem divokým
jsou schváceni, ba Ares sám
za nimi stojí velký, nah,
na těle prach a krve nach,
a v ruce kopí, divoký
je v nové žene útoky.
Ó běda, mám svým očím věřit?
Ó jak té vášně bezdno změřit!
tvář zahalte, ó hrozný zjev,
juž ku obloze tryskla krev;
kde zápas – nyní vraždění,
kde jásot dřív – tam kvílení,
žen křik a mužů zděšení,
a je to divá, lítá řež;
ji, zdá se, sami řídí bozi,
a v směsi lidé, koní spřež
a oštěpy a štíty, vozy,
král mezi nimi jako věž
se vzpírá, darmo žezlem hrozí,
však v boje příval stržen též
se chytil raněn za otěž
a padá smýkán divým koněm,
a běsná vřava letí po něm.