Flagellanti.

Jaroslav Vrchlický

Svět stár je a říš tvá blízko, Pane, svět hyne jako loď, jež práchniví, krev tvoje darmo s kříže tvého kane a nikde pták se snítkou olivy! Jsme zatracení, kletí, zaprodaní od narození v hříčku Satana, jak v noci krčmou zní kol děsné lání a clona tvého chrámu zdeptána. Jen málo je nás vyvolených z davu, jenž víme, známe světa blízký skon, jenž pod popelem ukláníme hlavu, nás málozatracených legion. Kde andělé jsou tvoji, Hospodine? před tváří světa tvář svou zakryli, svět opilec je, jenž se v propast šine, hráč o věčnost na prahu mohyly. Kdo rozvažuje dnes, na Olivetě co vytrpěl jsi úzkostí a muk? Kdo za tebou jde cestou kříže v světě, kdo na něm čítá tvého srdce tluk? Jsou zatracení u oltáře kněží, jsou zatracení soudci v taláru, jsou zatracení, kdo spí a kdo běží, jenž korunu ctí, jenž ctí tiaru. Jsou zatracení, kteří v pýše nohu a zpupně kladou lidu na šíji, vzdech trpících se vznáší nad oblohu a krví rudnou kraje hostií. Je všecko kleto, víno ve kalichu a korouhev a kříž a patena, vzdech, z ňader jenž se dere v chrámů tichu, i jásající zvonů ozvěna. Vše v zmar se řítí. Na pokraji hrobu svět čekápapež neví sám, kdo jest, nejstarší říše cítí pád a mdlobu, jest prázdným zvukem ctnost a cud a čest. Ó dopadejte, rány našich bičů, ó derte bedra, paže, prs i bok, vy lovci hříšných myšlének a chtíčů, jež číhají kdes v taji na útok. Ó dopadejte, rozderte v krev bedra, jen andělé se skryli v důtek šleh, by milost boží veliká a štědrá se rozlila všem v srdce záhybech! Ó dopadejte v křiku, zpěvu žalmů čím silnější, tím lepší duši lék, z muk vašich zříme vyrůstati palmu, jež chladí v žáru palných myšlenek. Ó dopadejte, šleh váš ten je rosa, to očistce jsou žárné plameny, tím každým smrti otupí se kosa a otevrou se ráje prameny. Teč, krvi černá, po zádech a pleci, ty maso hříšné, v cárech dolů vis, rozbijte mříže úzké duše kleci, na ranách hlodej hmyz a val se hnis! Měl Kristus větší. Bijte, pějte díky, přehlušíte zvonů hlaholy, tváře všech jak šat je Veroniky, ó bijte, bijtevšak to nebolí! Buď sláva tobě, na výsosti Pane, svět stará loď je, která práchniví, krev, která řekou z mojich beder kane, snad sláká ptáka s větví olivy! Tak zpívajíce vtáhli v bránu města, příšerný zástup mužů, dětí, žen, se bičovali, kudy šla jich cesta, a každý s důtkami a obnažen. A zvony zněly, svíce plápolaly a s údů tekl horký krve nach, na prahu domů staré ženy stály a závrať jala všecky, děs a strach. A nevěděl kněz, co říci k tomu, jak zmaten za nimi zřel primator, jak v pevnost zamkse za zdi svého domu zchytralý měšťák, ale žalný chór zněl ulicemi, dral se okny, zděmi: Svět, Pane, loď je, která práchniví, jsme zatraceni s dětmi svými všemi a nikde ptáka s větví olivy! Zněl po náměstí a zněl po nádvoří, v to dopadání důtek, kvil a vzdech: Tvá říš je blízko, starý svět se boří! A nové rány, kvil a vzdech a šleh. Kdo věřil, rychle bibli otevíral neb svojich dědů starou postillu, zpěv z ulic zněl sem a nad stolem zmíral: Svět starý juž se mění v mohylu! A bázlivě se stočil pod podloubí do krčmy mnohý starý nevěrec, tak divně dotkla se ho ta zvěst zhouby, nevěřilon zachvíval se přec. Leč krčma prázdna jako po vymření, kde děvče, které druhdy štípal v líc? – Jen z ulice zní chmurné žalmů znění a rány důtek hustší víc a víc... Je všecko kleto, víno ve kalichu, ten, který krájíš a pojídáš chléb; sám arciďábel šklebí se v tvém smíchu, jeť domem jeho družiny tvá leb. Ó dopadejte, rány, bez milosti, čím větší, prudší je váš lijavec, tím spíš Bůh obměkčí se na výsosti a rány svoje otevře nám přec. A jejich krev se s naší krví smísí a svět se omyje v krvi zas, a holubice čistá, jak byl kdysi, zas vzlétne v azur, hvězdy, život, jas!“... A brzy celý tábor na náměstí je rozbit v lesku smolnic krvavých, žoldáci městští darmo sobě klestí v střed jeho cestu, holohlavý mnich na sudu stojí, jako s kazatelny do davu hřímá: Na kolena, v prach! A nahý po pás, k sobě necitelný, se šlehá, se ztápí v krve nach... A ruka, která kladivo dřív nesla, ta trhá s těla poslední svůj šat, jež vedla pluh a řídila běh vesla, ba ve slzách sám stojí v stínu kat. A ženy pláčí a za důtky prosí a bičují se v divém nadšení, tu ňadra, živůtek jež stěží nosí, jež zvykla sladkých vzdechů vlnění, a jiná, z kterých ještě pilo dítě vše zdráno v krev, jež teče prameny. – Ó rána každá trhá ďábla sítě a hasí pekel žhavé plameny! A v usedavém nářku, štkání, pláči jde měšťan, kněz a žena, dítě, kmet, v průvodu dálném táhnou za mrskači, co majetek jimkam jdou, co jim svět? V krev tekou horkou horké slzy jejich, za nimi pusté město mizí v tmách, plá západ stopen krve ve ručejích, jak tam by planul jejich krve nach. Dům prázdný je, krb bez plamene čeká, kolébky zejíopuštěn je práh, pes hladový jen na náměstí štěká a jen to nebe plane v krve nach. A v kouři, dýmu, který kolem vane, zní příšerný ten nářek truchlivý: Svět starý je a říš tvá blízko, Pane, a nikde ptáka s větví olivy!

Patří do shluku

ježíš, kristus, kristův, golgota, kříž, spasitel, ježíšův, hostie, hřeb, páně

716. báseň z celkových 874

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. BOŽSKÉMU SRDCI! (Xaver Dvořák)
  2. Se Svaté Hory (Xaver Dvořák)
  3. Křížová cesta. (Vilém Ambrož)
  4. Oculos Tuos ad nos converte! (Xaver Dvořák)
  5. JEPTIŠKY. (Xaver Dvořák)
  6. TIBIA AMABILIS. (František Leubner)
  7. KŘÍŽOVÁ CESTA (František Odvalil)
  8. MALÁ KŘÍŽOVÁ CESTA (František Odvalil)
  9. Vánoční. (E. Antonowicz)
  10. NEKONEČNOST. (Bohdan Kaminský)