Svět stár je už a říš tvá blízko, Pane,
svět hyne jako loď, jež práchniví,
krev tvoje darmo s kříže tvého kane
a nikde pták se snítkou olivy!
Jsme zatracení, kletí, zaprodaní
od narození v hříčku Satana,
jak v noci krčmou zní kol děsné lání
a clona tvého chrámu zdeptána.
Jen málo je nás vyvolených z davu,
jenž víme, známe světa blízký skon,
jenž pod popelem ukláníme hlavu,
nás málo – zatracených legion.
Kde andělé jsou tvoji, Hospodine?
před tváří světa tvář svou zakryli,
svět opilec je, jenž se v propast šine,
hráč o věčnost na prahu mohyly.
Kdo rozvažuje dnes, na Olivetě
co vytrpěl jsi úzkostí a muk?
Kdo za tebou jde cestou kříže v světě,
kdo na něm čítá tvého srdce tluk?
Jsou zatracení u oltáře kněží,
jsou zatracení soudci v taláru,
jsou zatracení, kdo spí a kdo běží,
jenž korunu ctí, jenž ctí tiaru.
Jsou zatracení, kteří v pýše nohu
a zpupně kladou lidu na šíji,
vzdech trpících se vznáší nad oblohu
a krví rudnou kraje hostií.
Je všecko kleto, víno ve kalichu
a korouhev a kříž a patena,
vzdech, z ňader jenž se dere v chrámů tichu,
i jásající zvonů ozvěna.
Vše v zmar se řítí. Na pokraji hrobu
svět čeká – papež neví sám, kdo jest,
nejstarší říše cítí pád a mdlobu,
jest prázdným zvukem ctnost a cud a čest.
Ó dopadejte, rány našich bičů,
ó derte bedra, paže, prs i bok,
vy lovci hříšných myšlének a chtíčů,
jež číhají kdes v taji na útok.
Ó dopadejte, rozderte v krev bedra,
jen andělé se skryli v důtek šleh,
by milost boží veliká a štědrá
se rozlila všem v srdce záhybech!
Ó dopadejte v křiku, zpěvu žalmů
čím silnější, tím lepší duši lék,
z muk vašich zříme vyrůstati palmu,
jež chladí v žáru palných myšlenek.
Ó dopadejte, šleh váš ten je rosa,
to očistce jsou žárné plameny,
tím každým smrti otupí se kosa
a otevrou se ráje prameny.
Teč, krvi černá, po zádech a pleci,
ty maso hříšné, v cárech dolů vis,
rozbijte mříže úzké duše kleci,
na ranách hlodej hmyz a val se hnis!
Měl Kristus větší. Bijte, pějte díky,
ať přehlušíte zvonů hlaholy,
ať tváře všech jak šat je Veroniky,
ó bijte, bijte – však to nebolí!
Buď sláva tobě, na výsosti Pane,
svět stará loď je, která práchniví,
krev, která řekou z mojich beder kane,
snad sláká ptáka s větví olivy!
Tak zpívajíce vtáhli v bránu města,
příšerný zástup mužů, dětí, žen,
se bičovali, kudy šla jich cesta,
a každý s důtkami a obnažen.
A zvony zněly, svíce plápolaly
a s údů tekl horký krve nach,
na prahu domů staré ženy stály
a závrať jala všecky, děs a strach.
A nevěděl kněz, co má říci k tomu,
jak zmaten za nimi zřel primator,
jak v pevnost zamk’ se za zdi svého domu
zchytralý měšťák, ale žalný chór
zněl ulicemi, dral se okny, zděmi:
Svět, Pane, loď je, která práchniví,
jsme zatraceni s dětmi svými všemi
a nikde ptáka s větví olivy!
Zněl po náměstí a zněl po nádvoří,
v to dopadání důtek, kvil a vzdech:
Tvá říš je blízko, starý svět se boří!
A nové rány, kvil a vzdech a šleh.
Kdo věřil, rychle bibli otevíral
neb svojich dědů starou postillu,
zpěv z ulic zněl sem a nad stolem zmíral:
Svět starý juž se mění v mohylu!
A bázlivě se stočil pod podloubí
do krčmy mnohý starý nevěrec,
tak divně dotkla se ho ta zvěst zhouby,
ač nevěřil – on zachvíval se přec.
Leč krčma prázdna jako po vymření,
kde děvče, které druhdy štípal v líc? –
Jen z ulice zní chmurné žalmů znění
a rány důtek hustší víc a víc...
„Je všecko kleto, víno ve kalichu,
ten, který krájíš a pojídáš chléb;
sám arciďábel šklebí se v tvém smíchu,
jeť domem jeho družiny tvá leb.
Ó dopadejte, rány, bez milosti,
čím větší, prudší je váš lijavec,
tím spíš Bůh obměkčí se na výsosti
a rány svoje otevře nám přec.
A jejich krev se s naší krví smísí
a svět se omyje v té krvi zas,
a holubice čistá, jak byl kdysi,
zas vzlétne v azur, hvězdy, život, jas!“...
A brzy celý tábor na náměstí
je rozbit v lesku smolnic krvavých,
žoldáci městští darmo sobě klestí
v střed jeho cestu, holohlavý mnich
na sudu stojí, jako s kazatelny
do davu hřímá: Na kolena, v prach!
A nahý po pás, k sobě necitelný,
se šlehá, až se ztápí v krve nach...
A ruka, která kladivo dřív nesla,
ta trhá s těla poslední svůj šat,
jež vedla pluh a řídila běh vesla,
ba ve slzách sám stojí v stínu kat.
A ženy pláčí a za důtky prosí
a bičují se v divém nadšení,
tu ňadra, živůtek jež stěží nosí,
jež zvykla sladkých vzdechů vlnění,
a jiná, z kterých ještě pilo dítě –
vše zdráno v krev, jež teče prameny. –
Ó rána každá trhá ďábla sítě
a hasí pekel žhavé plameny!
A v usedavém nářku, štkání, pláči
jde měšťan, kněz a žena, dítě, kmet,
v průvodu dálném táhnou za mrskači,
co majetek jim – kam jdou, co jim svět?
V krev tekou horkou horké slzy jejich,
za nimi pusté město mizí v tmách,
plá západ stopen krve ve ručejích,
jak tam by planul jejich krve nach.
Dům prázdný je, krb bez plamene čeká,
kolébky zejí – opuštěn je práh,
pes hladový jen na náměstí štěká
a jen to nebe plane v krve nach.
A v kouři, dýmu, který kolem vane,
zní příšerný ten nářek truchlivý:
Svět starý je a říš tvá blízko, Pane,
a nikde ptáka s větví olivy!