Jak perla vržena ku číše dnu
zem v hlubinách prostoru byla,
jako by v mrákotném dřímala snu;
hudba sfér kol ní se lila.
K ní anděl nejbližší Tvůrci se snes’
a závoj proletěl chmury,
za křídlem jeho proudil se ples,
úsměv a světla pruh s hůry.
To byla Láska. I viděla zem,
jak moře a lesy ji plní,
to v liniích modravých až v nebes lem,
ty v tmavých dmou se a vlní.
Vše bylo tak velké a nádherné kol,
ty hvozdy, ty stráně, ty nivy,
však tajemný na všem spočíval bol
a půvab tak drsný a divý.
Neb chyběla něha v souzvuku tom;
proud hnal se přes kámen s vřavou,
čněl k nebi příšerně jak v dumách strom
a vítr smutně chvěl travou.
A člověk ve vodě zhlížel se sám,
stál v slávě té smutný a němý,
po družce práh’ – spěl, nevěděl kam,
ta velkosť jej tížila k zemi.
To Láska viděla. Edenem dál
se její kroky v let nesly.
Co jí to větru dech s řízy jen svál?
Tam hvězdy dvě do trávy klesly!
A jinde azurných krůpějí třpyt
vzplál pod její růžovou patou
a brzy zrak přechází, jiskření, kmit,
tu louku ohněm zříš vzňatou!
Tu pralesy plamenů valí se v jas
ze stínů pochmurných hvozdů,
to růží je zátopa, až divem hlas
slavíků zmlkne a drozdů.
Tam zdá se, jako by ku zemi níž
se chýlila mléčná dráha,
to lilije týčí svou sněhovou číš,
po které měsíc rád sahá.
Co pýří tam víří ve stráně i luh
a chví se v paprsků přízi,
jako by větrům v plen rozházel bůh
andílků bělostné řízy!
Tu šípek a šeřík a dřišťál a hloh,
tam jasmínu hvězdice vonné,
až v nebi siném i měsíce roh
v potopě květů jen tone!
A lučin kde vlnivý vodopád
se zdvíhá a míhá, jak sestry
zlatých by hvězd byly, tam kozích brad
chumáč si usedl pestrý.
Tu plamínky skáčí ze země v rej,
tu sponky, tam zvonky se šíří,
tu krokus a narcisy nad šalvěj,
tam jehněd zlacené chmýří;
tu hrozny, tu číše, tu ovály desk,
tu srdcí tvar, tam retů,
ten květ je pták a onen je blesk,
ten motýl je ztrnulý v letu.
Ten jako by úsměv byl zářivý,
pln vlídnosti, touhy a díků,
ten pírko třtinám kles’ do hřívy
s křidélka kolibříků!
A bylo tu jásání a byl tu ples,
a orgie barev a vůně,
netřeskem smál se pochmurný tes
a leknínem vodní tůně.
A v svitu a třpytu leskem tím
šla Láska, jas na svém čele,
s ní přišlo kvítí – a teprve s ním
teď bylo stvoření celé!
Teď něhou dýchal i nevlídný stín
i bahniska zkalená pěna,
teď teprv mohla člověku v klín
se sklonit s úsměvem žena!