Sečkej, postůj! – Do dálky co tě žene?
choutky věru zbavit se tebe nemám.
Rty mé prahnou, polibků manou hoří...
Neprchej, lásko!
Hltat chtěl bych amforu nachýlenou
tvojich boků, patřiti v očí opál,
cítit srdce bouřící tlukot dále
s ohněm tvých víček.
Ale darmo! – Odvracíš znechucena
tvář i ňadra. Tušíš snad, čas že přijde
trapné, prudké rozluky? Odříkání,
zápasů marných?
Zkrátit chceš mi zmítání sporných citů,
zmírnit bolest? Náhle tak odhodlána,
že mi prcháš, půvabná záda ještě
s nádechem růží
točíc ke mně? Posečkej! Postůj chvíli!
Aspoň slovo útěchy dechni, sladká!
Nebo lépe k požitkům novým vrať se,
bohyně, ženo!
Darmo! – Prchá. Vychýlit dlužno ke dnu
číši Zhrdy s pelyňkem Odříkání.
Vše tu klame, přísahy, sliby, touhy...
zhltí vše Doba.
Nelkej! Nehřeš! – Uteče málo vody,
žehnat budeš náhlému rozhodnutí.
Neznáš lásku, můžeš-li podezřívat
útěk můj chvatný.
Rci sám, jestli mohu ti dáti více,
než jsem dala? V náručí tvém jsem vzplála
jako zlatá divizna v skalním lomu
hořící ohněm!
Dobyls škebli, vyloupils perlu vzácnou.
Co chceš více? – Trvá-li něco věčně?
Já již byla. – Nediv se, že již prchám –
Co mi již zbývá?
Nejdu první. Tak bylo Achillovi,
přímý rozkaz zpupného násilníka
když mu urval rozkošnou Briseovnu
od nahé hrudi.
Bude dobře. Sapfó tak Faonovi
říci nemohla více v strašné chvíli.
Co zde trvá? Pohár jsme vychýlili:
Hrdinně umřem!