Vy spanilá a mladá, krása sama,
jste přála si – zde přání rozkaz jest –
bych verš vám napsal, jen tak mezi náma,
o těchto smutných květech pestrých hvězd,
v nichž podzimek se v našem kraji hlásí,
a rudou astru v havraní své vlasy
jste zatkla při tom – v odměnu i trest.
Snad v odměnu, když píseň má se zdaří,
a vždycky v trest – neb co mi chce ten květ?
Vy o jeseni s usmívavou tváří
jak o hrobech umíte vyprávět!
Já bližší jim se přece trochu chvěji...
ó smějte se, jak chcete nejsvůdněji,
ten úsměv mládí mé mi nedá zpět.
Že mládí příliš želím, nemyslete,
ač dost mi líto dnů těch minulých,
kdy petrklíčem radost v srdci kvete,
kdy bezstarostnou duší zvoní smích.
To každý zná a to pochová každý
a nevím, v resignaci samovraždy
kdo po těch radostech by kámen zdvíh.
Proč tedy stesky, když to úděl žití:
dnes plnou rukou z jeho květnic brát
a zítra v dlani necitelné kvítí
nad otevřeným hrobem v slzách stát.
Vy máte pravdu ve své mladé kráse,
váš úsměv dětský cynický být zdá se,
přec máte plné právo – dál se smát.
Však odpusťte a raděj k astrám zpátky!
Mám rád ty chladné šperky jeseně;
v nich slední silný k žití vzruch, byť krátký,
vzplá naposled; v těch rudých plameně
se láska hlásí, jiskrami v nich šlehá,
v těch bílých soucit plá a sladká něha,
stesk tichý v modrých kvílí ztlumeně.
A běda! vůně se jim nedostalo,
jen v barvách hýří, i v tom symbol zřím.
Čím v sklon to jde, tím dřív se v odlet dalo,
co plné krásy stupněm nejvyšším.
Jak voní jasmin a jak růže dýše!
Zde květ a vůně v souhlasu a pýše,
u aster barva s dechem listí mdlým.
Tak rovněž všecko opouští nás léty,
ta bezstarostná mládí veselost,
i odhodlání k činu, smělé vzněty,
i naděj denně vzácnější je host;
pak láska ztratí se tak z nenadání
a k srdci sáhnete si a též k skráni,
v co věřili jste – vše je minulost.
Pak tiché květy aster pochopíte,
v něž slední dech mroucího leta vlit,
vám nenapadne v choutce okamžité,
kam rozmar váš jak zlatý motýl slít,
by stárnoucí juž básník mdlými vzněty
vám vykládal ty aster mroucí květy,
vám, jejíž symbol můž jen růže být.
Jsem v koncích se svým nudným rozjímáním,
vy chcete astru z vlasů svých mi přát;
ne, sluší příliš vašim bílým skráním,
plam její v dlani mé by jistě schlad;
však vlídná za píseň květ dáti chcete,
tož bílou prosím astru utrhněte,
chci k ostatním svým památkám ji dát.
Neb jeseně květ podán z ruky mládí
tak nebolí, ba můž nám býti dráh,
neb třeba vesnu samu nenahradí,
přec dotknul se ho její svit i nach;
pod krásných úst když dechem lampa hasne,
tu věřte, je to umírání krásné!
Být lampou, jak bych sladký váš dech vtáh!
Však nechci končiti tak romanticky,
jak skončil nihilista Bazarov;
být starým přec je všední osud lidský,
nuž promiňte mi tento rýmů lov
i obrazů! To astry zavinily
a pak váš úsměv dětinný a milý,
ta nejkrásnější báseň beze slov.