JDE JAREM HUDBA ZÁVRATNÁ...

Zikmund Winter

Jde jarem hudba závratná, a po té srdce stůně, sen Věčna vane z daleka – ta vůně, oh, ta vůně! Dnes není možno zůstat snít nad knihou v jizbě šeré – vše, co je v knihách, se chce žít v obdobě tisíceré! Jde jarem hudba závratná, ji větry nesou z dáli, zní tak, jak lásky píseň zlá, jak mládí všechny žaly – Že se chce všechno, všechno žít, co srázné, nebezpečné – vše, o čem srdce může snít v závrati nekonečné... Jde jarem hudba závratná, a po té srdce stůně, vzduch sukně děvčat nazvedá – ta vůně, oh, ta vůně! Vše to, co smysly vnímají, dnes tolik srdce bolí – tak chtělo by se obejmout tu dívku kteroukoli – ač žádná nezkojila by: je každá tolik luzná, a každá jiná – vnada všech tak měnivá, tak různá! Jde jarem hudba závratná, a po té srdce stůně, sen Věčna vane z daleka – ta vůně, oh, ta vůně! Vzduch, světlo, vůně květů všech, s těl dívčích vůní splývá – van větru, ptactvo, dívky, strom, vše touží, blouzní, zpívá... Je vůní, zvuků, barev tak, že nelze vše to žíti: A tak i dnes mám souzeno, víc než kdy jindy souzeno jen toužiti, jen sníti!